Jeníček s Mařenkou sbírali lysohlávky, v lese se ztratili. Ach! Chyba lávky! Děti spolu bloudí lesem, křičí a řvou: „Kurva, kde jsem?!“ Černá tma už stíny žere, hezký den se pěkně sere. A už nejsou veselí, výlet v lese v prdeli.

Pochopili, že jsou v řiti, i vylezl Jeník na strom, jestli se někde svítí. Volá dolů: „Prdýlko, v dálce vidím světýlko!“ Řekl Jeník: „Jdem tím směrem, my se ze tmy neposerem!“ Tmou se lesem vydali, nadávali, padali.

„Do prdele, kurva drát, už toho mám akorát!“ Hle! Před nimi mýtinka, na ní domek, vedle kabinka. U kabinky vrznou dveře a vyleze baba zlá, v ruce drží hajzlpapír, z podoby je vysraná. Potom zařve strašným hlasem: „Já mám barák z perníku! Chraň vás pánbůh na něj sáhnout, Mařenko a Jeníku!“ Pak zalezla do chalupy, dětem stojí hrůzou chlupy. To ta babka posrala, Mařku pěkně nasrala.

Říká Mařka: „Jeníku, nažerem se perníku!“ Jako myšky, slyšíce jen dechu, začali žrát bábě střechu. Baba uvnitř poslouchá, jestli venku nefouká. Vyleze ven a zvolá: „Kdo mi to tady loupá perníček?!“ A ze střechy se ozve: „Píčo, Mařenka a Jeníček! Pěkně jsi nás nasrala, najíst jsi nám nedala!“ „Já vám dám, vy malý svině!“ chytí je baba za nohy a táhne do kuchyně. „Na perník z vysoka seru, jsem kanibal a lidi žeru!“ Tahá z trouby pekáče, dneska budou hambáče. Noc jí rychle utekla k večeři je upekla.

Z toho plyne poučení, že nekrást se stále cení!