„Kelišová si vezla zásoby jídla na celý pobyt. Dva bochníky chleba, třicet řízků, třicet vajec vařených natvrdo, v plechovkách zavařené maso. Prejt, paštiky, sulc. Večer jsme přijeli do hotelu, měli jsme tam připravenou večeři. V jídelně bylo přítmí, na jídlo až tak moc dobře vidět nebylo. Kelišová zahlédla paellu, ochutnala ze zvědavosti a mlaskala, bylo to zadarmo. Ale jen do té doby, než šel kolem Jirka Růžička a zeptal se Kelišové, jak jí chutnají chobotnice. Z Kelišové šlo vše ven, rozbrečela se a utekla z hotelu,“ vzpomíná režisér dnes už se smíchem, předtím mu bylo ouvej, protože Keliška nechtěla natáčet a rozhodla se pro návrat do rodných Hoštic.

Tu ubrečenou dokonce přivedli na hotel až policisté, byla vystrašená a dezorientovaná, hledala cestu zpět do Čech. Celý štáb se o ni dost bál, protože neuměla žádnou řeč. Naštěstí vše dobře dopadlo.

„Celý ten týden, co jsme natáčeli, nedala do pusy nic než ty své zásoby z Hoštic, ani zmrzlinu neochutnala, nebyla si jistá, jestli v ní není náhodou také rozemletá chobotnice,“ dodává se smíchem režisér.

Kdo by si myslel, že bylo jednoduché amatérské herečky v čele s Kelišovou přemluvit, aby po revoluci vyjely do ciziny, tak se šeredně mýlí. Dalo mu to sakra práce, než ty ženské přesvědčil, že to bude sranda a vlastně taková dovolená.

„Jely tam jen vybrané hoštické ženy. Ty, co nebyly vybrané, jim to záviděly a rozmlouvaly. Prý se tam stále válčí a střílí, ať nikam nejezdí. Dalo mi velkou práci je přemluvit na cestu,“ dodal Troška ve svém audio albu nazvaném „Šmarjápano, takovou dálku“.