Znáte takové ty povídačky, kdy staří lidé vzpomínají na to, jak chodili za vzděláním několik kilometrů do školy pěšky a v zimě dokonce klidně i pěšky ve sněhu? Většinou jsou to jen úsměvné nadsázky na dnešní generaci, která má všechno a všeho dostatek a přesto je líná jako veš.

Otec Yu Xukang tohle ale říct nemůže, protože pro něj je to denní chleba. Každý den nosí na zádech svého postiženého dvanáctiletého syna Xiao Qianga do školy vzdálené čtyři kilometry, protože chlapce prostě učení baví a jeho otec doufá, že se jednou dostane na vysokou školu.

Jenže v chudých oblastech Číny nemáte školu hned za barákem, a tak musí oddaný otec každé ráno vstávat v pět hodin, donést na zádech syna do školy, jít do práce, po práci pro něj zajít a zase se vrátit domů. Denně tak nachodí 29 kilometrů, ale nebere to tak, že se obětuje.

Dvanáctiletý Xiao Qiang je od narození postižený a nyní měří jen 90 centimetrů, jeho ruce jsou pokroucené. Kdyby byl jako jiné děti, jezdil by do školy na kole, ale kvůli jeho postižení ho tak nemůže vozit ani jeho otec. „Je to sice řehole, ale pro vzdělání všechno,“ říká pan Yu.