Již v minulosti jsem nějaké ty vouchery obdržel, přičemž mi bylo vždy personálem dáváno palčivě najevo, že poukaz je produktem jejich managementu, tudíž jsou tuto službu povinni poskytnout, ačkoli nedochází k platbě v hotovosti. Proto více než radost takové dárky vždy přinesly nepříjemný zážitek v atmosféře nutnosti.

To vše platilo až doposud, než se dáma, která mě takto obdarovala, pozastavila nad tím, že jsem tento dárek ještě nevyužil. Na můj dotaz, jak je možné, že si toho všimla přesto, že jsem u holičky, kam běžně jednou za 14 dní docházím, zrovna na začátku týdne byl. Dostalo se mi odpovědi, že až dárek využiji a navštívím ryze pánské holičství Thomas's Barber­shop, sám pochopím.

Více takt a zdvořilost vůči mé dámě než přesvědčení mě přiměly si službu na dárkový poukaz objednat. První, co mě zarazilo, byla vstřícnost personálu při telefonním kontaktu. Přesto jsem zpozorněl ve chvíli, když jsme dávali dohromady první termín mé návštěvy a z hovoru vyplynulo, že bývá velmi plno. Nakonec mě však překvapilo, že je návštěva možná i po 19. hodině večer, což mi vzhledem k mé pracovní vytíženosti velmi vyhovovalo a mohl jsem se objednat již na pozítří.

Drazí přátelé, ihned po vstupu na mne dýchly vzpomínky z dětství na mého dědečka, který vždy s hladce oholenou tváří voněl po tabáku a kolínské. Učil mne, že ve špinavých botách, rozcuchaného, se zarostlým krkem mě nikdy štěstí nepotká, naopak se takovým ohavům vyhne. Vzpomněl jsem si na naše návštěvy pánského holičství v paláci Lucerna, kde se ještě v prvorepublikovém interiéru holičství elegantně vznášel nažehlený postarší holič pan Brouček.

Obtahoval břitvu přes řemen a z kapsy mu koukala rukojeť stříbrného košťátka, kterým vždy pánům ještě rituálně ometal ramena saka, když jim pomáhal do kabátů. Své zákazníky vítal a oslovoval je jménem. Stejně tak jako dědečkovi tak i mně zaholil krk břitvou a pečlivě kontroloval, zda (jeho slovy) fazóna sedí, je-li krk dokonale vyčištěn, a poté mi po něm rozetřel vrchovatou dlaň kolínské se slovy: „Musíte vydržet, mladý pane, neboť jste již chlap a chlapi vědí, že holení se musí vyštípat.“ Nikdy nevynechal jak úpravu tváře, tak i přerůstajícího obočí či chloupků v uších, které skoro až dobrodružně likvidoval pomocí ohně. Po celém obřadu jsem pak jako v transu seděl mezi chlapy ve velkém koženém křesle, kde jsem si prohlížel noviny, stejně tak, jako to dělali ostatní a díky čemuž jsem se cítil tak dospěle. Můj dědeček chodil na řadu vždy jako druhý, a tak jsem musel čekat, až ho pan Brouček upraví. Sledoval jsem přitom, jak mu jde řemeslo od ruky, jak mistrně střídá nůžky, které vyndával z kapes pláště, mydlí dědečkovi obličej, holí jej a po umytí přejíždí všechny holené části kamencem a dokola mu tvář osušuje ručníkem. Vše vždy spláchl hrstí kolínské, u čehož mával ručníkem, aby průvan ochladil tvář. Na lehce vysušenou pleť pak už následovalo nanesení krému, které bylo voňavýma teplýma rukama pana Broučka tou nejlaskavější masáží. Poté, co dědeček vstal z křesla, pan Brouček vytáhl svůj stříbrný kartáček a s velkou pozorností mu dokonale očistil košili a pomohl mu jak do saka, tak i do kabátu, a to samozřejmě i mně. Po každé návštěvě jsem se pak vždy cítil jako velký kavalír a užíval jsem si pravidelnou návštěvu tamější cukrárny u Myšáka, kterou jsme s dědečkem následně podnikali jako opravdoví gentlemani.

Stejně tak, jako jsem si tuto vzpomínku zachoval, jsem ji znovu oživil v Thomas's Bar­bershopu, kde se navrátil význam dědečkova slova kavalír, a pln těch nejpříjemnějších pocitů jsem si povzdechl, že dědeček zde již není a dorty u Myšáka už také nejsou, co bývaly. Je nesmírně příjemné se s vámi moci podělit o tento zážitek, který na dlouhá léta vymizel. Jsem moc rád, že znám místo, kde se vrátila zpět atmosféra holičství a oficíny jako místa, kam muž rád chodí a kde rád pobude snad i chvíli déle, než by jen musel, ať už u kávy, či skleničky skotské. Nejradši však jsem, že i já budu mít jednou kde učinit svého vnuka kavalírem.