První část rozhovoru s Terezou Pergnerovou najdete ZDE.

Bojíte se toho, že u dětí jednou najdete marihuanu či pervitin? Co jim řeknete?

„Nebojím. Může se to stát. Co bude? Postavíme se k tomu čelem. Ale pojďme nepřednastavovat běh věcí. Přítomnost je naše mantra.“

Co vaše děti? Čím by chtěly v životě být? Co je baví? Co je naplňuje?

„Samuel je na startu velikého válečníka, ulítává na muay-thai. Nathal je opatrovnice všech zvířátek. Jejím zájmen je nešlapat, nelámat. Co v tom svém životě budou dělat? To jistě projde vývojem. A já jsem asistent. Šťastná, že v té pozici můžu být. Je to málo? Nebo dost?“

Co pro vás znamená váš partner? Čeho si na něm ceníte?

„Neprojektuju své štěstí do druhých, takže můj muž (partner) je bytost, se kterou jít není vždy snadný. Ale milovat někoho proto, že je to snadný? To asi neumím. Vážím si jeho síly. Lásky, která praská ve švech. Mám ráda jeho neurotické stavy i jeho klid… I ten nepořádek, co umí… Je to blízký člověk.“

Jste zamilovaná?

„Vždy… Bez lásky láska není.“

Jak vypadá váš běžný den po odchodu z Prahy?

"Proč se každý novinář, když zmizím z obrazovek, je jedno na jak dlouho, zeptá, jak vypadá můj běžný den? Jako by snad mohla následovat nějaká neobvyklá odpověď. Nikdy takovou otázku nedostanu, když jsem zrovna součástí nějakého projektu. Moje síla byla vždy v obyčejných věcech… V nich já vidím skutečnou sílu, na nich si zakládám, na nich stavím, takže můj běžný den je velmi podobný miliónům lidí na této planetě. Z Prahy jsem se odstěhovala už dávno, neplánovala jsem to, prostě jsem udělala, co cítím.

Co vás baví a rozesmává?

„Společenské magazíny, muži na podpatcích, somrování, dialogy vedené skrz média, trendy… Je toho spoustu. Vrásky od smíchu mám už od dob Esa. Pořád je proč se usmívat. Naslouchat i hloupostem, jen pro tu jistotu, že už vím, kdo skutečně jsem.“

Co vás nejvíce naplňuje?

„Síla lidského bytí, rozhovor s paní na rohu, setkání s někým, kdo je jiný než já, ticho… Moje uzavřená komunita na Instagramu. Naslouchání dětským úvahám o světě. Mladí lidé a jejich energie. Svoboda, že se nehrbím…“

Čeho se v životě bojíte?

„Strach je kontraproduktivní emoce. Zbavila jsem se ho v dobách svého boje s heroinem. Není čeho se bát. Když přijmete i ty špatné, někdy bolestivé věci jako součást života. Myslím, že jsem se díky všem těm zkušenostem stala tou Terezou, které rozumím.“

Přijde stáří… Ani toho se nebojíte?

„To by bylo zvrácený, ne? Stáří je přirozenost. Stáří je laskavost. Laskavost je víc než moudrost. A moudrý je většinou laskavý. Dokonalá souhra. Já nebojuju. Proč? Raději vrásčitá než klobásovým jedem vycpaná. Beru se, jak jsem. Pro někoho kráva, pro někoho v pohodě. Je mi takhle dobře. No trendy, čágo belo.“

Jste šťastná?

"Nejsem zlá, nejsem křivák, naslouchám, trápení mi nevadí… Mám to, co jsem vždy chtěla – rodinu a mega zvířectvo u sebe. To je moje štěstí.

Co si představíte pod pojmem domov?

„To, co mám. Rodina, zázemí, velký stůl… Prostor, kde si umíme říkat i nepříjemný věci právě proto, že nám na sobě záleží. A hodně zvířat – učitelů.“

Věříte v Boha? Ve vyšší moc? Nebo jen v sílu člověka?

„Věřím hlavně na dobrý konce, na lidskou něhu a sílu padnout i vstát. Věřím na prožitek, ten má cenu. Církev vnímám jako firmu. Mám svoje polobohy v sobě. Neprosím o pomoc ani o spásu. Děje se nám každý den. Jen to chtít vidět.“

Jaké máte plány? Máte cíl, co chcete stihnout?

„Plány nepěstuju. Nápady mám. Ale jestli je dotáhnu: Kdo ví…“

Co je pro vás dnes to nejdůležitější?

„Vlastně jsou to stále ty stejné věci. Nehonit se za ničím. Říkat to, co cítím navzdory přijatelnosti. Pochopení sebe sama a z toho pak vychází moje snaha pochopit ty druhé. Přijetí vlastních chyb. Naslouchat dětem i okolí. Mlčet. Nebudovat si závislost na potlesku a veřejném mínění. Prostě malá dokonalá svoboda. Dostupná všem. Žádný guru.“

Chcete něco lidem vzkázat? Nebo se za něco omluvit?

„Netřeba vzkazovat, všem, kterým něco říct mám, řeknu sama. Nebo už jsem řekla. Nechci si cucat z prstů moudra. A omluvy řeším osobně.“

Na co se vás nikdy žádný novinář nezeptal?

„Nedotkl jsem se vás? Věříte mi? Jste židovka? Co považujete za největší zločin? Klame vás první pohled? Umíte odpouštět? Inspirovala jste někoho k tomu, aby překonal svou závislost? Poskytl vám fotograf, který fotil před lety vaši intoxikaci, první pomoc, nebo jen fotil? Potkala jste se s ním ještě někdy? Zlobíte se na něj? Jak vnímáte krásu? Jéééé, toho je. Novinář se sice nezeptal, ale já si položila tisíce otázek. A to je možná to, co je skutečně důležité. Aspoň já to tak vidím.“

Zpravodajství eXtra.cz najdete také na Twitteru.