Charlotte byla třetím z jedenácti dětí Rudolpha Pierra Garrigue a Charlotty Lydie Garrigue. Jako dítě byla Charlotte nadaná především uměleckým směrem a zamilovala si hru na piano. Postupně se stala výbornou pianistkou a láska k hudbě stála za seznámením s jejím manželem Tomášem Masarykem.

V sedmnácti letech se tak vydala do Lipska hru na klavír studovat. Po třech letech studia začala mít mladá Charlotte problémy s rukou, kterou si tzv. přecvičila při tom, co se snažila stát vyhlášenou pianistkou. Pokračovat ve studiu nebylo možné a Charlotte nezbylo nic jiného než návrat do rodných Spojených států. Do Lipska se ale ráda vracela a při jedné takové návštěvě u jejích tamějších známých, Göringových, se seznámila s Tomášem Masarykem.

15. 3. 1878 se stala Charlotte a Tomáš v New Yorku manželi. Masaryk si při svatbě symbolicky vzal příjmení své manželky, čímž chtěli oba demonstrovat podporu rovnoprávnosti mezi muži a ženami.

Po svatbě se mladí novomanželé přesunuli do Vídně, kde trpěli existenčními problémy, a přesto, že tam Tomáš Masaryk získal profesuru, se jim finančně vedlo velmi špatně.

V roce 1881 se Masarykovi přestěhovali z Vídně do Prahy a Charlotte se těšila. Vídeň se nikdy nestala jejím oblíbeným místem.

Až do roku 1886 žila Charlotte v Praze naprosto spokojeně. Zapojila se do veřejného života, bojovala za práva žen a starala se o své tři děti, Alici (1879), Herberta (1880) a Jana (1886). Jenže potom přišel její manžel společně s historikem Jaroslavem Gollem a filologem Janem Gebauerem s tvrzením, že že Rukopis královédvorský a zelenohorský jsou falzifikáty. A rodina Masaryků se stala terčem nesnášenlivosti.

Ještě více situace vygradovala o čtrnáct let později v roce 1900, za období tzv. hilsneriády. Šlo o to, že se Masaryk zastal žida Hilsnera, který byl neprávem obviněn z vraždy mladé dívky, Anežky Hrůzové. K údajné vraždě mělo dojít nedaleko Polné na Jihlavsku a celá věc byla o to nebezpečnější, že národ uvěřil šílené pověře. Říkalo se, že Hilsner zabil Hrůzovou proto, aby mohl použít její krev jakožto křesťanské dívky, kterou židé potřebují ke svým náboženským obřadům.

Zoufalý Masaryk, který pozoroval, jak kvůli jeho boji proti antisemitismu trpí celá rodina, se rozhodl i s rodinou emigrovat. Tehdy přišla Charlotte a řekla rázné ne. „Tvé místo je tady v českém národě, musíš tady zůstat a při hájení pravdy nesmíš ustoupit.“

V roce 1914 nešlo jinak a Masaryk musel odejít do exilu, vzal s sebou nejmladší dceru Olgu. Za své nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti za velezradu a Charlotte prožívala další šílené časy plné temnoty.

Pod neustálým tlakem jakožto manželka vlastizrádce musela Charlotte snášet celonoční prohlídky policií u sebe doma, Alice byla vězněna ve Vídni, Jan byl odveden do armády, Herbert zemřel na tyfus a výslechy spojené s policejní šikanou nebraly konce.

T. G. M. byl zvolen 14. 11. 1918 prezidentem Československé republiky a setkal se po letech se svojí ženou. Charlotte se sice stala první dámou, ale po dlouholetém boji byla vyčerpána. V době, kdy se s manželem potkali, byla už hospitalizována v sanatoriu na Veleslavíně pro velké deprese, kterými trpěla, a celkovou slabost a byla zbavena svéprávnosti. Tvrdí se, že odebrání svéprávnosti Charlotte Garrigue Masarykové bylo především kvůli tomu, že ji přestaly pronásledovat úřady. Stala se pro ně bezcennou zmatenou ženou, což zdaleka nebyla pravda, ale co je psáno, to je dáno.

V roce 1920 se tehdejší první dámě splnil sen. Měla možnost zasáhnout do tvorby první československé ústavy a prosadila, aby zde byla žena ve všech oblastech postavena na roveň muži.

Že je život jako na houpačce si s jistotou uvědomila ve chvíli, kdy ji ti stejní lidé, kteří nad ní ještě před nedávnem ohrnovali nos, s obrovskými ovacemi přivítali na sokolském sletu. Jedné z mála akcí, kterých se jako první dáma zúčastnila.

Charlotte zemřela v roce 1923 ve věku 72 let na zámku v Lánech. Před smrtí o ní měl údajně T. G. M. prohlásit: „Charlie, děkuji za vše, co jsi pro mě udělala! Vím a říkám ti to, že bych nemohl dosáhnout toho, čeho jsem dosáhl, že bych se byl nevyvíjel, jak jsem se vyvinul.“

Praprapravnuci T. G. M. Armand a Taber Herbert Kotíkovi žijí v Praze, rodina se nezúčastňuje veřejného života.