Na 13. prosinec připadá svátek svaté Lucie, k tomuto dni se vztahuje mnoho pověr a lidových zvyků – některé takřka s hororovým nádechem (a aby toho nebylo málo, letos to vyšlo na pátek třináctého). Vždyť kdo by neznal pranostiku „Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá“.

Rčení o nejdelší noci v roce vzniklo před změnou kalendáře v 16. století, kdy zimní slunovrat vycházel na dobu okolo 13. prosince. Po přijetí gregoriánského kalendáře to již neplatí, zimní slunovrat nyní nastává 21. nebo 22. prosince. (Tento rok nám začne astronomická zima v sobotu 21. prosince v 18 hodin a 10 minut, kdy Slunce vstoupí do znamení Kozoroha.)

Křestní jméno Lucie je u nás velice oblíbené. Původ má v latinském slově „lux“, což značí „světlo“. Jméno Lucie znamená „světlá“ či „zářící“.

Lucie se narodila roku 284 (některé prameny uvádějí rok 286) do zámožné rodiny v sicilských Syrakusách. Již v dětství dala slib čistoty křesťanskému bohu. Rodiče ji proti její vůli zaslíbili váženému pohanskému mladíkovi. Jednoho dne matka vážně onemocněla, Lucie ji tedy vzala k hrobu svaté Agáty, kde se zázračně uzdravila. Dívka si pak od matky vyprosila zrušení svatby, s čímž ale snoubenec nesouhlasil.

Když se Lucie dozvěděla, že onen mladík na ní nejvíc miluje její oči, vydloubla si je a nechala mu je poslat. Druhý den se jí však zrak a ještě krásnější oči vrátily. Snoubenec dívku udal císaři Diokleciánovi, což byl vyhlášený pronásledovatel křesťanů, a ten ji dal krutě mučit a podříznout hrdlo. Podle jiné pověsti Lucii zabil sám zhrzený mladík.

Další legenda zase říká, že Lucie měla být za neochotu vzdát se křesťanské víry odvezena do nevěstince. Jenže jakmile dívka usedla na vůz, nemohli s ním pohnout. Zlomit její vůli nedokázala ani žhavá pryskyřice, kterou jí lili na kůži, a tak ji nakonec kat probodl mečem.

Ve chvíli, kdy Lucie umírala, vyřkla proroctví, jež se později naplnilo, že pronásledování křesťanů brzy skončí. Dioklecián do roka padl a devět let nato římský císař Konstantin I. Veliký povolil křesťanství. Lucie zemřela mučednickou smrtí dne 13. prosince roku 304.

V 5. století byla Lucie prohlášena za svatou a patronku města Syrakus. Svatá Lucie se stává patronkou přadlen, švadlen, krejčích, kočích a dalších řemesel. Lidé se k ní modlili při očních onemocněních, bolestech v krku a infekcích. Ochraňovat měla také děti a slepce.

Památka svaté Lucie je uctívána především v Itálii, kde se konají slavnosti s průvody se zapálenými světly. Poměrně nové jsou oslavy svaté Lucie ve Skandinávii, prvně se objevily ve Švédsku na počátku 19. století.

V našich končinách je Lucie považována za symbol čistoty. Podle lidové tradice platil v den jejího svátku zákaz předení lnu. Lucky, které při obchůzkách kontrolovaly domácnosti, zda nepředou a mají uklizeno na vánoční svátky, na sobě měly bílé pláště a obličej zakrytý maskou s čapím zobákem. Jinde chodily zahalené bílým prostěradlem, kdy si na navlhčený obličej nafoukaly mouku.

Jistý, poněkud drastický, zvyk praví, že Lucie nosívala velký nůž a strašila děti, že jim rozpáře břicho, které jim naplní kroupami, jestli se o adventu nepostí.

K 13. prosinci se váže i řada magických rituálů, v předvečer Luciina svátku nastává jedna z nejtemnějších nocí, kdy se scházejí čarodějnice, aby škodily lidem. Lucie byla považována za mocnou ochranitelku před jejich kouzly.