Paní Iva Břečková patří k nejlepším kartářkám v Česku. Její dcery Tereza a Bára mají vidiny, dokáží se napojit na duše těch, kteří strádají a nebo jsou v nebezpečí. Přemluvili jsme paní Ivu a její dcery a společně vyrazili do Ústí nad Labem. Tady jsme se prošli po místech, která Míša znala a měla ráda.

DOMOV

Míša bydlela v ulici Na Vlnovce. Do školy to měla jen pět minut chůze. Dalo se to zvládnout i rychleji. Je to frekventovaná cesta, na které se pohybují i v zimě desítky lidí. Míša měla svůj domov ráda. Měla ráda i matku, podle vědmy Terezy spolu měly hezký vztah. Ještě mnohem silnější pouto měla Míša k babičce. Složitější už to bylo s přítelem matky. Pana Otakara Míša moc ráda neměla.

ŠKOLA

Z ulice Na Vlnovce jsme se vydali ke škole. „Viděla jsem mříže a sekyru a helmu,“ říká paní Iva. Zkoušíme se ptát, co přesně to znamená. „Jsou to jen chvilkové vjemy. Vidíte to velmi v mlze,“ říká paní Iva. Vykládala karty, aby zjistila více. „Vyšlo mi, že je někde u vody. Že žije. Ale pořád to slábne. Něco jako stavební buňka, stavební práce a voda,“ říká paní Iva. Jdeme dál ke škole. Měla to tu ráda. Je tu bezpečno. Příjemná normální čtvrť plná studentů. Otázkou je, zda zde Míša šla ještě ve středu ráno. Nebo zmizela už v úterý večer? „Tady to slábne. Tady už nic necítím. Prostě cesta z domova do školy. Měla to tu ráda, ale táhne mě to k muzeu. Musíme se podívat tam,“ říká Tereza. Nejmladší dcera paní Ivy hodně mlčí. Jen občas jí je zima. Udělá se jí husí kůže. „Co tu cítíš,“ ptám se. „Něco, neumím říct co přesně, ale je to silný. Pak to slábne,“ říká Bára. „Ona je blíž, než si myslíme. To je vjem, který se mi pořád opakuje. Že je blíž, než si myslíme,“ říká Tereza s tím, že musíme jít k muzeu.

MUZEUM

Stojíme před městským muzeem. Koukáme na mříže. „Jsou tu mříže, ale vypadají jinak,“ říká paní Iva. Je nám zima. Všem. Venku je asi minus 14 stupňů. Cítím husí kůži, ale nemyslím si, že jsem senzibil. Prostě je mi zima. „Je to muzeum. Něco se stalo v muzeu. Viděla jsem helmu a taky sekyru,“ říká paní Iva. Jak vypadala ta sekyra? „Starobylá sekyra. Jako by byla zlatá. Posvátná sekyra. Nic na štípání dříví. Ale ten vjem trval krátce. Vždy to trvá jen krátce,“ říká paní Iva. „Je to v muzeu, ale tady nic necítím,“ říká Tereza. Koukáme na internet, kolik je v Ústí nad Labem muzeí. Ještě je tu Muzeum civilní obrany. Matka ztracené Michaely přeci milovala vojenskou historii. Hrála si na Evu Braunovou. Na Facebooku měla fotku s Hitlerem… Nemůže to nějak souviset?

HRA

Jedeme k Muzeu civilní obrany. „Je to hra. Celý je to hra,“ říká slečna Tereza. Jaká hra, ptám se. „Prostě je to hra. Oni si hrají. To je můj vjem od začátku, že je to hra. Že si tu někdo hraje,“ říká Tereza. Nechápu. Znovu se ptám, jaká hra. „Matka si hraje. Její přátelé si hrají. Všichni si hrají,“ říká mi Tereza a pak to upřesní. „Nacismus. Oni si hráli. Eva Braunová a Adolf Hitler. Prostě si hráli s temnou energií,“ říká Tereza. Vzpomínám si na fotky Míšiny matky. Co má na krku za kříže. Že nosila svastiku. Že měla ráda zbraně. Že si ráda hrála na válku. Vzpomínám si na lidi, které jsem našel na Facebooku v jejích přátelích. Hrají si na válku. Na Germány. Na Wehrmacht. Na nacismus. Na Hitlera… „Klíčem je nacismus. To je klíč. Ta hra se zvrhla. Přepískli to. Něco se přepísklo,“ říká slečna Tereza. Vzpomínám si na studium sekt a nových náboženských hnutí. Co jsme si říkali o germánské mytologii, co jsme si říkali o runách a válečných symbolech. Hra na válku je hra s ohněm. Magie černá a bílá. Magie válečného Německa… Je mi zima. Nerozumím lidem, kteří na Facebooku mají fotku s Hitlerem. Nerozumím lidem, kteří hrdě nosí hákový kříž. Příčí se mi to. Ale nemohu nikoho soudit. Lidé dělají chyby, velké chyby. Co se stalo v Ústí nad Labem? A kdo si hrál?

MUZEUM CIVILNÍ OBRANY Našli jsme druhé muzeum. Tohle není městské muzeum uhlazeného typu, tohle je něco zcela jiného. Na periferii Ústí nad Labem vedle železnice a říčky Bíliny je Muzeum civilní obrany. Právě tady vznikly legendární fotky, na kterých Míšina matka pózuje se zbraní a hákovým křížem na krku. Muzeum je zavřené. Díváme se přes plot. V zaparkovaném autě se na nás dívá muž. Sedí a dívá se, jak se díváme přes plot. Je to kriminalista v utajení? Na co zde čeká? Nebo na někoho? A jak dlouho zde bude čekat? Tohle místo je ráj pro milovníky vojenské historie. A také je ráj pro děti. Skluzavky, prolézačky, památník, zbraně… „Myslíte si, že tu byly v létě i tanky? Nebo makety tanků? Já jsem totiž viděla tank. Jako že je u tanku. Viděla jsem vodu a stavební buňku a tank,“ říká Tereza. Bára se klepe. Chce do auta. Fotíme přes plot místo, kde se dá hodně věcí schovat. Ale muzeum je uzavřené. Třeba si tu někdy hráli i dospělí. Třeba si tu hrají na vojáky. Třeba si tu hrají s energií…

ŽELEZNICE

Pan Otakar sdílel na svém Facebooku fotky s železnicí. Pracoval jako dělník na stavbě. Měl rád matku malé Michaely, ale sama Míša ho prý moc nemusela. Jdeme se podívat k železnici. Je to tu samá garáž, jedna bouda vedle druhé. Stavební buňky pro dělníky. Betonové skruže. Díry do země. Dráty, vlnitý plech, boudy s cihel, vchody do sklepů, vchody do skály, komíny, továrny, sklady… Prostě nekonečná periferie. Tady něco hledat? Když nemáte pachovou stopu? Nemožné. Nekonečný labyrint pestré a přitom šedivé periferie. Tady nic nenajdeme, tady je jen velká zima. Tady si můžeme jen sednout a čekat. Zda někdo přijde. Ale přijde někdo? Zapomněl tu někdo něco? Nebo je to jen přelud? Jen zmatené vidiny tří žen, které prý mají dar a vidí dál?

RITUÁL Kdo si hraje s ohněm, musí počítat, že se může spálit. Tyhle tři ženy moc dobře vědí, že magie je černá a bílá. A také vědí, že když používáte k rituálu svastiku, není to žádná legrace. Hrajete si s mocnou energií, se kterou si hrál podle historiků i Adolf Hitler. Hrála si s černou magií také Eva Braunová? Runy, keltský kříž, keltské slunce, svastika… To jsou archetypální symboly, které ovlivňují psychiku všech, kdo je nosí.

ENERGIE MIZÍ

Něco se stalo. Třeba jen někam spadla. Nebo je u příbuzných v Rusku. Nebo ji někdo unesl a ozve se, že chce výkupné. „Hlavní roli hraje ten nacismus. Víte, to je zlo. To je prostě moc zlé,“ říká slečna Tereza. Ptáme se, zda si myslí, že je Míša stále naživu. Koukají po sobě. Nechce se jim to sdělit na plná ústa. Jsme přece novináři. Jsme přece ti, co stojí na druhé straně barikády. „Volala jsem na policii, že mám vize a že to slábne. Že čas ubývá,“ říká paní Iva. „Někdy mám pocit, že je v nebezpečí, že se nějak chce dostat ke své internetové komunikaci. Že tam něco zůstalo a ona to chce dát vědět úřadům, ale slábne to,“ říká paní Iva.

NA VĚTRUŠI

Vracíme se do redakce. Díváme se na mapu Ústí nad Labem, kde jsme to vlastně byli. Nad Muzeem civilní obrany je stezka. Vede na starobylé popraviště na Větruši. O právo hrdelní občané ústečtí přišli v 18. století. Nahoře je restaurace, kam ráda chodila Míšina matka. Je to zajímavé místo.