V rámci projektu Frackovo Peklo jsem se rozhodl absolvovat nejdelší trasu pochodu Praha – Prčice poté, co mi můj trenér, šílený Pavel Januška, nadělil jako trest za svatební obžerství cestu z domova (z Řeporyjí) do práce (na Muzeum) pěšky.

Na první pohled nejde o žádný ultra maratonský výkon. Každý zdravý člověk ujde bez problémů třicet kilometrů, a tak stačí jen nějaká ta příprava a trochu silné vůle a pro většinu z pěti set fajnšmekrů, kteří se každý rok postaví v pět ráno na start trasy Karla Kulleho, skončí pokus úspěšně.

Nebudu unavovat patáliemi po cestě. Od pěti do devíti ráno vytrvale pršelo. Obrovskou chybou bylo, když jsem na 32. kilometru protáhl pauzu a pak nemohl vstát. Málem došlo na skreč o deset kilometrů dál a nakonec na rozhodnutí nic si nedokazovat a na 56. kilometru v obci Kosova Hora s hlavou nahoře to vzdát, k čemuž vybízel jak stav nohou, tak sanitka, která nakládala pána, jenž únavou padl tak blbě, že si pořídil otevřenou zlomeninu nohy.

Jenomže když vidíte kamaráda Šráju, kterak se nakonec zvedne a kulhajíc se jde rvát s těmi zbylými šestnácti kilometry, nedá vám to.

Pochod Praha – Prčice je jako Gábina Partyšová. Navenek milý, zajímavý, hezký, ale při bližším seznámení kurevsky zrádný a připravený vám kdykoli bodnout kudlu do zad jen za podcenění sebemenší maličkosti.

Ale porazit se dá. V čase 18 hodin a 1 minuta se to podařilo i mně a kamarádovi. Ne proto, že jsme dobří – naopak jsme došli jako poslední pochodníci z Prahy – ale proto, že jsme se nevzdali. I samotná cesta může být někdy cíl.

Díky organizátorům za skvělý zážitek a perfektní zázemí, ale něco podobného jsem absolvoval naposledy. Nejsem magor a na infarkt při dálkovém pochodu se nevztahuje moje životní pojištění, jak mi správně sdělila manželka.

Mimochodem, už jste slyšeli o Beskydské sedmičce?