Trval samozřejmě na utajení svého jména, ale jiné podmínky neměl.

Muž, který si kroutil v Pankrácké věznici tříletý trest za hospodářský delikt, strávil několik týdnů na cele s legendou oplzlosti a pseudoiluminátství, MUDr. Jaroslavem „Prase“ Bartákem, notoricky známou postavou, která si napříč českým vězeňstvím kroutí čtrnáctiletý trest za šest znásilnění, pět vydírání, nebezpečné vyhrožování, manipulaci s omamnými látkami a sexuální nátlak.

Barták nezůstává už z dřívějších zpráv ani ve vězeních nic dlužen své pověsti notorického pohádkáře ohánějícího se známostmi a příslušností k mnoha tajným řádům a spolkům, které řídí svět. A notorickým stěžovatelům.

„Barták je takzvaný prcačkář, kteří to v kriminálech nemají lehké. A i na Pankráci trávil čas na oddělení, kde jsou lidi buď kvůli prohřeškům během výkonu, nebo prostě v jakési ochraně, aby je nikdo nemlátil. Když mu otrnulo, dostal se k nám na "áčko“ na celu, kterou jsem sdílel s dalšími deseti lidmi, v životě jsem něco takového nezažil," líčí muž, kterého zaskočilo, jakým způsobem Barták bojuje o úctu a respekt spoluvězňů v prostředí, kde jsou respektováni pouze vrazi a kde se většina inteligentních delikventů, jakým je i náš zdroj, snaží na sebe spíše neupozorňovat jak dozorce, tak konfliktní a často velmi asociální spoluvězně.

„Bylo to hodně o sebezapření, na cele magoři a také tři Romové, kteří byli na štíru s hygienou, Barták, to ale bylo jiné kafe. Nonstop vyhrožoval známostmi, dával na vědomí všem okolo, že má styky a disponuje informacemi, díky kterým se ho řada lidí bojí a které ho také brzy dostanou ven, kde pomůže těm, kteří mu půjdou na ruku a naopak. To by ale nebyl problém, tohle tam vypráví kde kdo a většinou zbytečně, problém byl, že Barták to všechno neustále křičel. Od rána do večera,“ říká náš člověk a pro dokreslení naznačuje víc z režimu zařízení.

„V kriminále je budíček ve 4:45, večerka v devět, člověk si zvykne, já navíc neustále cvičil, abych se unavil a usnul, abych měl klid. A teď si vezměte, že je pět ráno a na té smradlavé cele začne každý den Barták hned řvát. Od pěti ráno, kdo s kým a v čem jede, kdo má jaké konexe a jakým způsobem v tom figuruje on. Kdo koho uplácí, kam všude se přes svého právníka může dovolávat pomoci. Jmenuje bývalé i současné politiky, lékařské a vědecké špičky, sportovce. Šílené na tom není, že spoluvězni mu to žerou, respektive se ho bojí, ale ono to působí i na dozorce, kteří o něm vědí, že je to člověk, který si neustále stěžuje, píše udání, donáší a vyvíjí tlak. Ne, že by se ho báli, na to tam vězní jinačí chábry, ale nechtějí s ním nic mít a podle toho, co říkali, se v každé věznici (Barták od roku 2013 stihl podle dostupných informací "navštívit“ už čtyři zařízení, pozn. aut.) všichni těší, až ho zase přesunou.

Barták si je prý dobře vědom toho, že osoby, které sedí za sexuální delikty ve vězení, trpí, a proto se od prvních dnů pobytu snaží šířit okolo sebe strach jak mezi vězni, tak u personálu. S pokusem o jeho zklidnění a uvedení do patřičných mezí se setkal jednou.

„Nakonec to nevydržel jeden z Romů, který tam má celkem postavení, protože je obrovský a považuje se za jakéhosi kápa, ač to je primitiv. Ten něco udělat musel, protože na to všichni čekali, a tak mu dal takzvaný lívanec, no prostě facku, spíš výchovnou, ale i tak důraznou. Jak ten řval… Nakonec byli všichni naštvaní na kápa, protože Barták ještě zadělal na problémy všem ostatním svým tvrzením, že čelí snaze o svou likvidaci, pak strávil zbytek pobytu na Pankráci zase na oddělení pro ohrožené nebo nepřizpůsobivé vězně.“

Ve vězení se setkal se dvěma bývalými poslanci, elitním lékařem odsouzeným za vraždu manželky nebo třeba bývalým ředitelem pražské městské policie Vladimírem Kotroušem, který dostal pět a půl roku za přijímání úplatku. Pokaždé prý šlo o setkání s inteligentními lidmi, kteří se snaží s pro ně nestandardním prostředím sžít a respektovat jeho zákonitosti tak, aby se pokud možno nedostali do potíží.

Barták, jehož příběh sexuálního maniaka, který se vyžíval v oplzlostech směrem ke svým asistentkám a jehož příběh všichni ve vězení znali z médií, je prý jiný: „Inteligence má snahu nedostat se do konfliktů se spoluvězni a v tichosti kroutit a sbírat odměny, které jsou důležité pro váš posudek, když chcete v půlce domů. Sám jsem pořádal různé turnaje, uklízel a hlavně si nedal ani jointa a že na Pankráci není problém drogy sehnat, ale já měl strach si i potáhnout, aby mě nevytáhli na náhodný test na drogy, no prostě lidi, co do toho prostředí přišli z lepší, vzdělané společnosti, se tam chovají nadstandardně kultivovaně a vědí proč, ale Barták, to bylo jiné kafe. Respekt si zjednává neustálým vyhrožováním a hlučností, které nikdo nečelí, protože napadnout ho znamená zkazit pár dnů dozorcům, kteří jej musí přemisťovat a zase poslouchat jeho řev a vyhrožování stížnostmi. Podle mě těch osm, deset let, co si nakonec odsedí, nemůže přečkat ve zdraví, nebude-li v nějaké izolaci, protože jednou někomu hrábne a zabije ho,“ uzavírá.

Z vězení se dostal v září krátce poté, co Bartáka z Pankráce eskortovali: „Dalo se to přežít, neustále jsem cvičil, a když byl problém, dělal jsem, že mi hráblo a strašně jsem vyjel, takže jsem byl za magora a spoluvězni mi dali pokoj, bachaři si mě chválili, nevěděli o mně. Nemám problém se přizpůsobit nějakému režimu a vlastně nemohu vzpomínat úplně ve zlém. Dozorci, byť kšeftují s vězni a jsou paranoidní, protože na sebe občas práskají i navzájem, se ke mně chovali slušně a se spoluvězni jsem neměl větší problém. Na koho ale určitě nezapomenu a kdo mi pobyt fakt nezpříjemnil, byl Barták. Je to blázen. Blázen, kterého tam dříve nebo později někdo sejme, ne proto, že je to deviant, ale aby už konečně přestal řvát…“