Na začátku tohoto textu bych chtěla zdůraznit, že se rozhodně nepovažuji za rasistu. Mám spousty přátel různých barev pleti, národností i vyznání. Nedělám mezi lidmi rozdíly. Moje nejlepší kamarádky jsou Korejka Lina a muslimka z Jordánska Lara.

Během svého pobytu v Austrálii jsem ale narazila i na třicátníka ze Saúdské Arábie, který podobně jako Lara četl Korán. Jinak studoval informační technologie, prodával v obchodě s cigaretami, přes den chodil sportovat a po nocích prodával drogy – což jsem zjistila až mnohem později.

Po příjezdu do země klokanů jsem ze začátku sháněla levné spolubydlení. Zaujal mě inzerát na pronájem sdíleného pokoje za neuvěřitelných 170 dolarů týdně. To je v této drahé zemi opravdu super cena!

Vyrazila jsem na prohlídku a tak se vlastně seznámila s Joshem. Spolu s dalšími holkami jsme s ním začaly bydlet. Vše probíhalo bez problémů. On se choval jako gentleman, často nám vařil, chodil s námi na drinky či do kina. Nikdy neodmítl, když jsme ho požádali o pomoc. I mně zadarmo pomáhal s přípravou natáčení. Zkrátka skvělý parťák!

Od odpoledních hodin zhruba do půlnoci měl brigádu v obchodě s tabákem. Po čase jsme si ale všimli, že ačkoli jeho směny končí kolem půlnoci, domů se vždy vrací až nad ránem. Někdy byl pryč třeba dva dny, jindy třeba tři dny nespal.

První indicií, že něco je divné, byl fakt, že měl celkem ŠEST mobilních telefonů! V Austrálii se říká, že drogového dealera poznáš tak, že má dva mobily. Ta větší „zvířata“ pak mají třeba tři. On jich měl šest!

Kdykoli mu jeden z jeho telefonů zazvonil, probíhal hovor následovně: „Ahoj… Jasně, můžu, ok, dovezu. A kde seš?“ A pak sbalil batoh a třeba uprostřed noci někam na půl hodiny zmizel.

Později se stala příhoda, kdy jsem se pozdě v noci vrátila domů a Josh ležel na gauči, jeho kamarád ho oplachoval vodou a dával mu pít mléko. Nakonec ho odvezl do soukromé nemocnice.

Jindy jsme zase našli pode dveřmi dopis od souseda: „Dobrý den, dovezl jsem vašeho spolubydlícího do nemocnice. Dostal záchvat paniky. Obávám se, jestli v tom nehrají roli drogy.“

Vrcholem všeho pak byl zásah policie v 6:30 ráno. Velké rány do dveří a Josh odveden v poutech. Po pár hodinách ho ale pustili a já se rozhodla si s ním promluvit. Přiznal to. A přiznal i to, že se ve skutečnosti nejmenuje Josh, ale úplně jinak.

Tehdy vyvázl od policie s podmínkou. Očekávala jsem, že od té doby bude klid a v našem bytě se už nebudou střídat podivné návštěvy, on bude v noci spát a svou sbírku mobilů jednoduše vypne. Nestalo se tak.

Později mi naše další spolubydlící řekla: „Ivanno, tobě nevadí, že v našem bytě kouří meth?“ na základě tohoto zjištění jsem si s ním znovu promluvila. Jeho reakce mě však šokovala. „To nic nedělá, je to zdravé a podporuje to činnost mozku. Jestli chceš, dám ti na zkoušku zadarmo.“

Stručně řečeno, do dvou týdnů jsem se pak odstěhovala. S Joshem jsem ještě zůstala v kontaktu. Přála bych mu, aby dokončil studia, našel si milující přítelkyni a super práci. A hlavně, aby se na ten nelegální byznys vykašlal.

P. S.: Minulý týden se ke mně donesla zpráva, že byl zatčen v bance pro pokus nelegálně vybrat peníze z cizího účtu.