První z nich není ani tak příliš daleko od České republiky, jedná se totiž o Air France. Je to už více než dva roky, kdy jsem cestovala z Prahy do Bruselu s přestupem v Paříži. Celý let kompletně zajišťovala zmiňovaná letecká společnost. Jenže protože v dané době právě probíhala ve Francii na letišti stávka, bylo mi během přestupu oznámeno, že let do Bruselu byl zrušen. A já namísto toho dostala lístek na vlak.

Na jednu stranu bylo zajímavé vyzkoušet si TGV, ale na stranu druhou jsem dorazila do Bruselu pozdě a ještě bez zavazadla. To se v Paříži ztratilo. Nakonec mi jej doručili za šest dní, kdy můj pobyt v Belgii prakticky končil a já zase letěla domů.

Druhá špatná zkušenost je z mé poslední dovolené v Africe. Po skončení pobytu jsem měla letenku ze Zanzibaru do Sydney, a to s přestupem v Addis Abebě a v Pekingu. Plánované čekání v hlavním etiopském městě mělo trvat sedm hodin. Nutno podotknout, že tamní letiště nemá s čistými moderními letišti nic společného. Na informačních obrazovkách většinou běží reklamy namísto informací o letech. V kuřácké místnosti nikdo nekouří, ale zato všichni kouří před ní, případně i po chodbách letiště. Zaplatit cokoli kartou je prakticky nemožné. O funkčnosti klimatizace lze také docela pochybovat. Nicméně – to nejhorší mělo teprve přijít.

Je půlnoc, blíží se odlet. Gate stále zavřený. Spolu se mnou čekala asi stovka Číňanů. Až jsem nevydržela a šla se zeptat, kdy bude nástup. „Tady dneska už nic neletí. Až zítra. Jděte se zeptat do třetího patra,“ zněla stručná odpověď. Ano, let byl zrušen. Ve třetím patře mi bylo sděleno, že let bude až v sedm ráno a že si mám vyřešit náhradní letenku ve druhém patře. Z druhého patra mě poslali zpátky do třetího s tím, že oni to nedělají. Ze třetího parta jsem byla zase poslána pro změnu do přízemí, protože to prý dělají tam…

Když to zkrátím, následující hodinu jsem vztekle pobíhala mezi prvním, druhým a třetím patrem a nikomu se nechtělo vystavit mi nové letenky (bylo totiž potřeba přebookovat kromě letu Addis Abeba – Peking i let Peking – Sydney, protože ten původně plánovaný mi v Číně uletí).

Po chvíli si všimnu, že se fronty čekajících Číňanů u přepážek v jednotlivých patrech nijak nekrátí. Všude panuje stres a chaos. Jeden pracovník letiště si mi skoro se slzami v očích stěžuje, že dnes dělá už 22 hodin v kuse a směna mu ještě nekončí.

Po čase několik netrpělivých Asiatů drze vlezlo až do kanceláře, kde sedí úředníci letiště. A tam si vcelku drsně vyřvávají své letenky. Nakonec skutečně odcházejí s pořízenou. Tak i já volím tuto cestu a otvírám dveře do míst, kam smí jen personál letiště. Hned si mě všímají a ptají se, co tam dělám a proč tam jsem. Vysvětluji, že si jdu pro nové letenky, které mi nikde nechtějí vydat, protože je to prý „složité“, když letím ještě do Sydney.

Po deseti minutách čekání se mě ujal prý "hlavní manažer“. Následující dvě hodiny s ním strávím v kanceláři, kdy mu sedím doslova za zády a sleduji, jak se snaží v jejich počítačovém systému najít vhodné lety. Opravdu – trvalo to dvě hodiny! Nakonec dostávám let s jedním přestupem navíc. Zcela pomíjím fakt, že mi řekl, že přestup mám Peking a Manilu, ačkoli ve skutečnosti vystavil letenky na přestup Peking a Melbourne.

Následně je mi přidělen hotel, kde můžu přespat (mám jen hodinu na spánek, takže nespím) a ráno v sedm prý odlet. Ten byl ale nakonec ještě dvakrát odložen a já tedy letěla až kolem deváté. Nevyspalá, unavená, zničená. A to jsem ještě nevěděla, že mi ztratili kufr. Takže když jsem po třech dnech strávených v letadlech a na letištích dorazila do Sydney, neměla jsem žádné oblečení, kosmetiku, boty, nic. Pouze to, v čem jsem letěla. Za čtyři dny se ale podařilo mé zatoulané zavazadlo najít a já si mohla oddychnout. Nejsem však jediná, kdo má s Ethiopian Airlines špatné zkušenosti. Proto, prosím, pokud máte na výběr, volte raději vždy jinou společnost a přestupy jinde než v Etiopii.