Cesta do Afriky byla mým snem již od dětství. Stejně tak jsem si chtěla poprvé v životě vyzkoušet i stanovat. Jako malá holka s ne zrovna lehkým dětstvím jsem si totiž neužila ani jeden dětský tábor, a tudíž ani jednu noc ve stanu. Nyní se mi to, v mých třiceti letech, konečně podařilo.

Dva dny po Vánocích jsme s přítelem, který se ovšem k cestě nechal dlouho přemlouvat, odletěli do Nairobi, kde začala naše cesta. Za dva týdny jsme navštívili národní parky Serengeti a Ngorongoro, kde jsme stanovali pod širým nebem. K dispozici nebyl pochopitelně internet, ale ani teplá voda a elektřina. Sprchování se po tmě s baterkou ve studené vodě byl vcelku netradiční zážitek. Sprchy navíc po večerech obcházely hyeny.

Nic však nepřekoná silvestrovskou noc, kdy mě v noci vzbudilo těžké dupání a chroupání těsně u hlavy. Těsně vedle našeho stanu se pásl dvěstěkilový buvol! Nakonec svými rohy zaškrábal o stan.

Přes den jsem se snažila na svůj fotoaparát „ulovit“ zvířata v divoké přírodě a musím říct, že jsem měla štěstí. Nafoceny mám stovky zvířat, lvy, gepardy, leopardy, slony, žirafy, nosorožce, hrochy… Zkrátka vše, co k Africe patří.

Setkala jsme se i s Masaji a navštívila jejich tradiční obydlí – dřevěné domy, kde omítku nahrazuje směs z kravského trusu, krve a popela. V obydlí, které je prakticky bez oken, jen s malou škvírou ve stropě, vaří na otevřeném ohni a kouř používají k vypuzení much. Upřímně řečeno, jsem ráda, že nejsem Masajka a nemusím v tom bydlet. Několikaminutová návštěva bohatě stačila.

V závěru dovolené jsme si odpočinuli na Zanzibaru, kde jsou krásné pláže, avšak ve městech je patrné, jak moc chudá tato země je.

Osobně bych každému přála, aby si podobnou dovolenou vyzkoušel. Ono se vyplatí občas zvednout zadky a netrávit dovolené jen v hotelu. Stanování v divočině daleko od civilizace má něco do sebe. Africká příroda je krásná a stojí za to ji zažít. A pokud jde o chudá města – alespoň si pak člověk bude vždy více vážit toho, co má doma.