Ne, že by mi to dotyční říkali do očí, ale spíše to rádi napíšou někam na Facebook anebo to řeknou někomu jinému z branže. A protože svět je malý a český filmařský rybníček ještě menší, vždy se taková zpráva ke mně dostane. Dříve mě to trápilo, později jsem si ale zvykla. A od té doby, co žiju více v zahraničí, se podobným drbům směju. Kdyby nebyly, byla by to asi nuda. A ty důvody, proč jsem vlastně neoblíbená?

Na režisérku vypadá moc dobře

Ano, je to tak. Na tento problém mě všichni upozorňovali už před deseti lety, kdy jsem o filmové profesi jen snila. Jeden starší producent mi tehdy dokonce řekl, že když se neobarvím na černo, neostříhám a nezačnu nosit dioptrické brýle, že nemám šanci uspět. Ono totiž není zvykem, aby se režisérky věnovaly třeba ještě modelingu anebo aby vůbec vypadaly sexy. Ideálem režisérky je holt asi škaredá tlustá baba, nejlépe s bradavicí na nose.

Nespím s klienty

Kolega režisér si na vánočním večírku stěžoval mému asistentovi: „Ona to má stejně všechno přes postel.“ A to je jen jeden příklad z mnoha. Všichni si zkrátka myslí, že spím s klienty. Jenže – já s nimi nespím. Mám už několik let přítele a ten je natolik žárlivý, že po páté večer na schůzku s klientem prostě nesmím. A pak – já osobně na „zakázku za sex“ nevěřím. Buď klient tu reklamu či projekt ode mě chce a chce to kvalitně, anebo nechce nic a jen kecá. Lháře a oplzlý slibovače poznám už na dálku.

Nemám bohatého přítele, který by mě sponzoroval

Spousta lidí ráda spekuluje, že moje projekty platí bohatý přítel. Jenže omyl. Nikdo takový po mém boku nestojí a nikdy nestál. Ti, co mě znají, to vědí. A tím více jim pije krev skutečnost, že i bez bohatého sponzora pořád točím nákladné projekty. A nikdo si nechce připustit, že za tím vším stojí léta dřiny – opravdové dřiny, kdy jsem v jeden čas měla i čtyři práce najednou.

Pořád točím

Hodně lidí čekalo, že to po pár neúspěších a nepěkných recenzích v tisku vzdám. A že bude od „tý blonďatý nádhery“ v branži konečně klid. Přiznám, že jsme občas přemýšlela, že se na to vykašlu. Ale nikdy jsem to neudělala. A tak točím dál. A tím pochopitelně spoustu konkurentů štvu.

Točím v Austrálii a na Zélandu

Místo, kam se spousta lidí nepodívá ani na dovolenou. A já tam nejen žiju, ale navíc jsem tam vystudovala další školu, otevřela vlastní firmu a natáčím tam dokumenty a reklamy. To se zkrátka neodpouští, hlavně ne od těch, co sedí pořád doma na zadku a chodí už X let do té stejné zaplivané hospody nadávat, jak je tu všechno na nic.

Spolupracuji s těmi nejlepšími

„Ona nic nedělá, jen si vždycky najme dobrý lidi a ti to odmakaj za ni,“ doslechla jsem se nedávno na mou adresu. Ale ano, souhlasím s tím, že si vybírám na své projekty jen ty nejlepší z nejlepších a můj tým jsou zkrátka ti top filmaři u nás. Ale nevidím důvod, proč bych si na své skvělé projekty měla brát nějaké amatéry.

Nechlastám a nefetuju

Nejsem moc oblíbená i proto, že nemám čas chodit několikrát týdně do hospod, barů a klubů, opíjet se do němoty a dělat si tímto způsobem v branži kamarádíčky. Chápu, že tuto strategii někteří volí a některým to i vychází. Ale já na to zkrátka nemám čas. No, a když na těch akcích chybím a oni tam mají chuť někoho pomlouvat, jsem zkrátka tím nejsnadnějším terčem. Ale nevadí mi to. Aspoň na té akci vlastně svým způsobem jsem, i když tam fyzicky nejsem. Dokud se o tobě mluví, žiješ…

Nespím s kolegy

Někteří lidi si to dávají jako pravidlo a podmínku, že zkrátka s kolegy se nespí. Já toto pravidlo nemám. V branži jsem si ale už před lety našla partnera, a tak nepotřebuji s nikým flirtovat během natáčení. A to samozřejmě může vadit těm, kteří doufají, že by ze spolupráce mohlo být i něco víc.

Po každém pádu jsem vstala

Nepěkné recenze na můj celovečerní film, odchod z televize, nezaplacené statisícové faktury od klientů, pomluvy mé osoby na sociálních sítích, nepříjemné komentáře pod videi a mnoho dalších nepříjemností lemovalo můj život režisérky a producentky. Prošla jsem si celou řadou pracovních problémů, neúspěchů a měla z toho deprese. Několikrát jsem řekla, že už nikdy nebudu točit. Nakonec jsem ale v branži vždy zůstala a zůstávám dál. A pořád točím. A to je mnohým trnem v oku. Jak to, že se tady pořád ještě držím, když jsem měla být dávno mrtvá.

Píšu pro eXtra.cz

Desátý bod je myšlen trochu s nadsázkou, ale přesto… V České republice je spousta jiných režisérů, kteří toho natočili víc než já. A oni nemají možnost psát pravidelně do významných médií. A pak se ptají: „Proč zrovna tahle píše?“ Odpověď je jednoduchá – psala jsem vždy. Jako novinářka jsem pracovala dříve, než jsem vůbec natočila svůj první film.