Na konci minulého století nebylo v Česku nikoho, kdo by je neznal. U nás první a zatím pořádný boy band jménem Lunetic vyvolal doslova šílenství, tuhle skupinu milovaly ženy ve věku od osmi do osmdesáti let.

A měli před sebou velkou budoucnost. Která ale skončila dřív, než se nadáli.

Díru do tuzemského světa udělali se svým hitem Máma, patetickým sladkobolným songem, který byl napsán prvoplánově. Přesně proto, aby oslovil do té doby nevídanou cílovou skupinu zpěváků prostého popu – tedy ženy nad 35 let.

Marketingový tah vyšel a z Lunetiků se staly megahvězdy, jež vyprodávaly koncertní haly, puberťačky na jejich show omdlévaly, vznikalo davové šílenství, ale nikdo si vlastně doopravdy nevšímal toho, že zpívat z nich umí maximálně tak jenom jeden a zbytek je navoněná bída. Hlavně co se týče kvality písní. Hlavně ať je to kolovrátkové, textově jednoduché a snadno zapamatovatelné.

Ale přesto i oni mají píseň, co si rádi poslechneme i my, když je třeba splín na duši. Protože hudba je opravdu lék na každou psychickou bolest a bez ní by byl svět hodně smutným místem.