Nezapomenutelný film režiséra Filipa Renče Requiem pro panenku, jenž má hrubé základy ve skutečných událostech, které se v osmdesátých letech odehrály v ústavu sociální péče v Měděnci, zná asi každý. Málokdo se však už zajímá o to, co se stalo s hlavní postavou příběhu Evou Kováčovou, která v čirém zoufalství ústav zapálila a připravila o život šestadvacet mentálně narušených chovanek.

Eva Kováčová se narodila na Chomutovsku do romské rodiny. Dětství neměla jednoduché, matka ji často už jako malé děťátko za trest zavírala do sklepa. Tam ji našli sousedé a Eva byla umístěna do kojeneckého ústavu. Ne však na dlouho.

V šesti letech se opět vrátila do početné rodiny a začala si pomalu uvědomovat, že nežije ve svém těle. Začala se sama sobě hnusit. To a další hrůzy z dětství se pravděpodobně podepsalo na její prudké až agresivní povaze. Ve dvanácti letech se ji pokusil znásilnit vlastní otec.

„Znásilnění se mu nepovedlo úplně, protože byl napolo ožralý a neměl moc sílu. Nakonec jsem se mu nějak vytrhl a proklouzl. Byl jsem na gynekologickém vyšetření a tátu hned udal,“ uvedla Eva (později René) v rozhovoru s Tomášem Poláčkem pro MF Dnes.

Evina matka měla na dceru velký vliv a naléhala, že početnou rodinu bez otce neuživí. Eva tedy obvinění stáhla. Dál žila pod jednou střechou s matkou a násilnickým otcem. A znovu byla zavírána do sklepa.

Z rodiny nakonec Eva utekla. Důvěřovala sociální pracovnici v Chomutově a svěřila se jí. Putovala do ústavu v Měděnci.

Mezi mentálně postižené dívky ale nepatřila. Měla poměrně vysokou inteligenci, jen byla zanedbaná a těžko zvladatelná. A v Měděnci začaly další problémy. Vychovatelky si s ní nevěděly rady. Do dnešního dne není jasné, kolik vychovatelek se chovalo jako sadistické bestie, kolik vychovatelek si v ústavu plnilo zvrácené sexuální touhy a kolik žen se pečlivě a s láskou o svěřenkyně staralo. Některé se jí snažily pomoci, jiné uvolnily odporné pudy…

„Klepetama mě na tři hodiny připoutaly k rozpálenému topení. Zavřely mě do sklepa mezi brambory a když jsem chtěl jít na záchod, tak řekly, ať se vy*eru na ty brambory. Stříkaly na mě studenou a horkou vodu, všude jsem měl skvrny,“ uvedla Eva (už jako René) v rozhovoru pro MF Dnes.

Eva také v ústavu prožila lesbický vztah s jednou z vychovatelek. „Začalo to, když bylo jí šestatřicet a mně třináct let, byl to hodně sexuální vztah. Spala s dítětem, byla trošku úchylná,“ uvedla Eva. Ta věřila, že ji žena miluje. Že jednou spolu budou bydlet. Ale byly to jen sliby. Ze strany vychovatelky se o lásku nejednalo. Evu jen citově vydírala a sexuálně využívala. Žádné vysvobození z ústavu nepřišlo, vychovatelka slibovala něco, co nechtěla splnit. Nakonec Evě řekla, že domů si ji vzít nemůže, protože je tam přeci manžel… To bylo velké zklamání, které v Evě rozpoutalo další zlobu. Vychovatelky jí dávaly silná sedativa, pokoušely se jí upoutat na lůžko. Ona ale silné léky tajně plivala zpět do čaje. Na řadu přišly uklidňující injekce…

TRAGICKÝ PŘÍBĚH MAPOVAL NOVINÁŘ JOSEF KLÍMA. JEHO VYJÁDŘENÍ NAJDETE ZDE.

A pak přišla osudná noc z 1. na 2. listopadu 1984. Evě bylo v té době 16 let. „Od rána jsem cítil, že na mě něco leze. Tlak. Nervozita. Bál jsem se, ano ano, už se otvírám, přesně takhle to bylo. Jedné Cikánce, která trpěla epileptickými záchvaty, říkám: Mončo, nespi, cítím, že něco udělám, nelíbí se mi, jak tady trpíme. A ona na to: Mám strach, co chceš udělat? Tak říkám, já nevím, prostě jdi dolů a řekni to noční směně,“ popsal René osudný zážitek.

„Vzbudil jsem Moniku, rychle, než začne působit injekce, já to tady podpálím, musíme se zachránit, s takovouhle se nikam nedostaneme a dál budeme trpět, potřebujeme se dostat do jiného ústavu, kde se o nás budou starat. Ale Monika zase usnula, brala silné léky… Než začala injekce působit, tak jsem zapálil sirkama skříně, kde byly noviny,“ přiznal zoufalý člověk pro MF Dnes.

Eva dostala silnou injekci na uklidnění před tím, než založila požár. Po zapálení se ještě snažila vychovatelky varovat, aby evakuovaly budovu. Ty jí však zpočátku nevěřily. „Odtáhli mě ven a položili na deku, protože jsem už spal. Dlouho mě pak ani nemohli vyslýchat, až třetí den jsem se vzpamatoval, teprve potom na mě uvalili vazbu,“ sdělila Eva v rozhovoru s Tomášem Poláčkem.

Dobový tisk se požáru v podstatě nevěnoval. Vyšel jen kratičký sloupek. 26 mrtvých dívek nikomu vlastně nechybělo. Byly přece tak jiné a tak mentálně slabé…

Eva byla poslána do vězení na 5 let. Byla ale velmi agresivní, tak si tam pobyla déle. V roce 1993 ji z vězení dostala amnestie prezidenta Václava Havla. Ve vězení byla problematickou jednotkou a měla několik záznamů za napadení dozorců. Tak jako měla problémy v ústavu, měla stejné problémy také v pardubickém vězení.

Po propuštění se Evy ujal páter František Lízna přezdívaný „kněz vyděděných“. Od něho si Eva (již jako muž) vzala příjmení. Několikrát se pokusila o sebevraždu. Později začala udržovat milostný poměr s páterovou švagrovou Alenou.

Toto období bylo krátce šťastné, ale Eva se stále trápila a sebepoškozovala. Ve druhé polovině 90. let díky péči a přístupu sexuoložky Hany Fifkové se z Evy stal René Lízna. Eva konečně zjistila, že je transsexuální. Jenže štěstí s Alenou dlouho netrvalo. Když se Alena na čas odstěhovala do Kanady, René zapálil jejich společný byt. Chtěl se prý udusit kouřem, ale nakonec pouze ohrozil sousedy.

Místo vězení ho však tentokrát čekala léčebna, kde žil na uzavřeném oddělení.

„Těžko najdu někoho, kdo by chtěl takovýho kluka, jako jsem já – předělanýho. Navíc nevyhledávám lesby ani lehké ženy, já mám rád slušný intimní život. Chtěl bych jedině heterosexuální ženu, která by byla něčím mezi družkou a matkou. Slušnější, chytřejší než jsem já. A musela by mít v sobě méně utrpení,“ uvedl René otevřeně. Začal o sebe dbát, naplno se projevila jeho inteligence. Zdálo se, že jednou dokáže vystoupit z bludného kruhu.

Dne 25. července 2014 René odešel na vycházku z léčebny. Tam se již nikdy nevrátil. O den později spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Jeho tělo našli na trati mezi Černovicemi a Židenicemi v Brně. Jsou to tedy tři roky, co se jeho těžká životní cesta uzavřela.