Jen se sami přiznejte, kolikrát jste si jako malé děti, když jste něco provedli, přáli, aby to rodič odbyl dvěma přesně mířenými pohlavky nebo klidně i vzal vařečku, protože nejhorší představa trestu pro vás byla domluva?

A co hůř. Někdo se nespokojí jen s ní, ale vyžívá se v nadávkách, slovním ponižování a sprostém útoku.

Hnusné slovo dost často bolí víc než facka. Jenže šrám na duši není vidět, zatímco ten pod okem ano. A právě proto se většina organizací věnuje hlavně obraně proti fyzickému násilí, i když psychický teror bývá daleko horší. A bohužel se také hůře léčí. Kolikrát vůbec.

Nepomohou vám na to žádné injekce ani převazy a obinadla. Snažíte se to ustát s rovnými zády a nebrečet přece kvůli každé kravině, co vám kdo kdy řekne. Nemůžete proti tomu podat žádný viditelný důkaz, tak co byste s tím obtěžovali okolí, které si stejně navíc bude myslet, že si ještě navíc vymýšlíte a přeháníte a ten dotyčný to tak vlastně ani nemyslel?

Rich Johnson možná přesně tohle zažil, možná zná ze svého okolí někoho, kdo slovním terorem trpí, jelikož nafotil tuto působivou kampaň s názvem Weapon of Choice, což by se dalo volně přeložit jako Volba zbraně.

Lidé s nápisy jako negr, dě*ka, hlupák nebo zbytečná. K tomu maskéry domalované modřiny, šrámy a otlaky. Ženy, muži i děti, je to jedno, slovní ataky bolí všechny stejně, ať už je vám sedm, nebo čtyřicet sedm.

Máte podobné zkušenosti a chcete se s námi o ně podělit? Pište na email barbora.koukalova@extra.cz!