Co si budeme nalhávat, sice jsme rozšířily řady veganů, ale hlavně ze zvědavosti, co s námi tahle nová životospráva udělá. Zda nám bude lépe, budeme se cítit lehčeji, jak moc je těžké pořád nejíst jen to samé, jak moc je složité si nakoupit v běžném obchodě a vůbec (hlavně Bára) se snažíme překonat samy sebe.

Jenže co tak pozorujeme kolem sebe (a občas nám to potvrdí nějaký vegan, který se na tento styl dal proto, že mu to zdravotně vyhovuje), vegani jsou dost často militantní, nekompromisní a radikální nátlakáři, kteří se ohánějí ochranou zvířátek a cpou svoji filozofii těm, kdo běžně jí maso.

Zatímco masožrout nikomu neříká, co a proč má jíst, vegan je dosti často odstřelovač s prstem na spoušti, který jde ihned do slovní války a jenom opakuje věci o zvířátkách a jatkách. My si ale o tom taky myslíme svoje a teď vám prozradíme, co se nám honí hlavou.

Bára

Začnu jednou příhodou. „Proč jíš maso, víš, jak to zvíře trpí? Já jsem vegetarián, protože nechci ubližovat nikomu.“ Sjela jsem si ho pohledem od hlavy až k patě, přehodila orbitku z jedné strany na druhou a ječivě jsem opáčila: „A ty jako nosíš boty z trávy, nebo co?“ Odpovědí mi bylo, že ne. Jistě, měl je totiž z usně, což je vydělaná hovězí kůže. Kdo je tedy ten trapitel světa? Já, kdo to zvíře jaksi „spotřebuji“, nebo ten, kdo mi tvrdí, že by radši nosil věci z umělé hmoty, která se vyrábí z ropy a ta se těží zejména na moři, kde se vrty devastuje biotop? Je větším bídákem rybář z Faerských ostrovů, který zabije velrybu a z ní využije všechno, nebo vegan, který v diskuzích ječí, jací jsme darebáci, a přitom mu nezbude nic jiného než se mimovolně podílet na postupném ničení planety i s nevegany, jelikož jezdí v autě, používá plast a umělotiny, nosí je na těle, zabíjí s námi stromy kvůli papíru a vůbec ho neštve, že jeho stoprocentně bavlněné tričko šijí děti v Bangladéši za deset halířů na měsíc? Je větším dacanem farmář, který na své usedlosti žije a chová svá zvířata pro spotřebu, ale přesto jim poskytuje to nejlepší a humánní zacházení?

Nedávno mi nějaká slečna do diskuze napsala, že jsem dylina, protože nechápu, o čem veganství je, a že beru svůj starý zvyk stravování (tedy jezení masa) jako normální. A kdo jste vlastně vy, abyste mi říkala, jak se mám stravovat a co je vlastně normální? Člověk by měl jíst to, co mu vyhovuje a co je pro něj nejlepší, jestli někdo maso nechce, ať ho nejí, jestli ho někdo chce, ať si ho jí, co je mu libo. Já jsem se nestala veganem proto, že by mi maso přestalo chutnat, nebo proto, že bych se přivazovala k velkochovu kuřat s plakátem na nahém těle, ale chci poznat ten rozdíl ve výživě a v celkovém zdravotním pocitu poté, co úplně vysadím živočišné bílkoviny. A i když jsem maso jedla, snažila jsem se k tomu přistupovat nějak odpovědně, proč si vlastně nekoupit od farmářů tzv. čisté bílkoviny z domácího chovu?

Kde vzali vegani tu jistotu, že jedině oni stojí na správné straně barikády, co se ochrany prostředí a humánního zacházení se zvířaty týče? Jak se s tímto postojem podíváte do očí indiánům a ztraceným kmenům v zemích nikoho, v Amazonii, v Africe, na Sibiři a v Laponsku, kteří pro soulad člověka a přírody udělali daleko více než vegan moralizující u kompu, přestože po tisíciletí jedí maso? Spíš je to jenom módní trend, ostatně jak si myslíte, že jsem na tuhle myšlenku přišla? Protože vydavatel mě požádal, zdali bych se nemohla věnovat veganství, že se o tom teď hodně mluví a píše. Tak dlouho jsem se mu tedy věnovala, až jsem se ho rozhodla zkusit sama. Ale během sběru „dat“ jsem si akorát všimla toho, že v diskuzi bývá vegan dosti často militantní a černobíle smýšlející jedinec, absolutně netolerující jiný názor než je ten jeho a nutící ostatní ke svému smýšlení. Já tvrdím, nedělejte z toho kovbojku a nechte ostatní dejchat volně. Ať si každý z nás přijde na to, co mu vyhovuje nejvíc. Za svoje chování k okolí a přírodě zaplatíme stejně všichni rovným dílem, ať jste vegan, milovník ryb, zelenej nebo puntíkatej.

Markéta

Trošku jsem si na začátku neuvědomila, že se ode mě s veganstvím očekává i jakási změna myšlení a přístupu. Mně se nikdy nelíbilo kruté zacházení se zvířaty, ale nechtějte ode mě, abych tlačila lidem kolem sebe do hlavy, že jedením masa dělají něco špatně. To ať si dělají svědci Jehovovi v metru, stejně si o nich budu myslet, že jsou to pomatenci a že k víře (jakékoliv) si člověk musí dojít sám a být o tom pevně přesvědčen, ne jen stádovitě následovat a kopírovat něco, aby zapadl.

Když se mě někdo zeptá, proč to dělám, nemám problém odpovědět. Prostě jsem to zkusila, cítím se potom dobře a lehce a začalo mě to bavit. Poprvé mám konečně systém a přemýšlím o tom, co jím. Ale je zajímavé pozorovat, jak i mezi vegany jsou ti, kvůli kterým některým lidem otéká mozek z jejich nekonečných přesvědčujících ataků, v jakých podmínkách žijí zvířata v chovech, jak trpí děti pracující za pět dolarů na den v čínské továrně, jak se kácí deštné pralesy, ano, to všechno je pravda, je spousta zla, ale proboha, není místo zbytečného spamování sociálních sítí pofidérními články, které jsou tendenční a jejichž autoři se ve finále nechovají o nic lépe než ti, kteří se „o planetu tolik nestarají“, začít sami u sebe?

Mně vždycky přijde důležité začít u sebe a skromnými kousky, jako že po sobě zvednu papír, když mi na ulici vypadne z kapsy, nebudu srábacky dělat, že nevidím, když to udělá někdo jinej, dám si pozor, abych do těch tří různobarevnejch popelnic dala to, co tam patří. Zkrátka maličkosti, které když se naskládají, tak dají nakonec dost a o to přece jde. Nepřestanu ze dne na den začít chodit v pytli, když se mi ten kašmírový rolák tolik líbí, nevyhodím všechny kožené boty jen proto, „že by se to hodilo“, nepřestanu používat svoji oblíbenou rtěnku, ale příště třeba mrknu, jestli i ta přírodní kosmetika mi bude vyhovovat, jenom mě proboha do ničeho netlačte, nikdy a v ničem.

Tento článek vznikl ve spolupráci s veganskou restaurací LoVeg.