Bránou koncentračního tábora Dachau prošli první vězni dva dny po jeho zřízení dne 22. března 1933. Bylo to tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty.

Výcvik budoucích strážců koncentračních táborů měl na starosti nacista Theodor Eicke, který se stal i velitelem v Dachau. Zavedl v něm režim, jehož podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich ponížení. Eicke se v ponižování vyžíval. Nechal tábor obehnat elektrickým plotem a dal postavit strážní věže. Sám vypracoval systém tábora i zacházení z vězni – prosazoval ideu, že vězňové si nesmí ani na okamžik odpočinout od teroru a fyzických trestů.

Do Dachau se z počátku dostávali komunisté, sociální demokraté a odboráři – tedy všichni odpůrci režimu – později k nim ale přibývali i Romové, homosexuálové nebo svědkové Jehovovi. Po Křišťálové noci bylo v táboře vězněno více než deset tisíc Židů z celého Německa. Ti byli nakonec po několika týdnech propuštěni, když slíbili, že Německo opustí. Ze známých Čechů byl v Dacahu vězněn například malíř a spisovatel Josef Čapek nebo grafik Vojtěch Preissig.

S přibývajícími roky se z Dachau stalo místo masového vraždění. Byla tam vybudovaná plynová komora, ta ale prý nikdy nesloužila k usmrcování. Od ledna 1942 byla část vězňů odvážena na zámek Hartheim u Linze, kde byli vražděni plynem. V samotném Dachau byly prováděny zejména popravy.

Na začátku října 1942 vydal Heinrich Himmler rozkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území – vězni z Dachau tak byli převezeni do Osvětimi.

Na konci roku 1944 panovaly v táboře šílené podmínky. Hromadili se zde vězni z jiných táborů a řádila zde epidemie tyfu. Dva dny před osvobozením Dachau nacisté rozhodli o pochodu smrti sedmi tisíc vězňů do Tegernsee na jihu země. 29. dubna 1945 do tábora konečně dorazily americké jednotky, které osvobodily na 30 tisíc vězňů.