Čau Pražáci,

včera jsem se dozvěděla, že selfie je mentální porucha. Vzpomíná vůbec někdo na léta, kdy selfie nebylo ani trochu v módě?

Byla jsem na základní škole a spolužáci či kamarádi se seznamovali hlavně díky „líbku“. V profilu každého z nás byly koníčky jako keramika, fotbal či angličtina (všichni jsme si mysleli, jací jsme frajeři s takovými kroužky), kdo byl in, měl možná tak tamagoči nebo při vybice vybil nejvíc soupeřů.

Spousta z nás odsuzovala fotku na internetu před zrcadlem, obrázek obráceným telefonem a nedej bože portrét s bleskem. Kdo takovou fotku pořídil, byl největší buzík a looser s kšiltem na zmrzlináře či ofinkou dnes již na Justina. Dnes je to častá profilová fotka se čtyřiceti liky a komentáři typu: Jsi kočka, moc ti to sluší. … Víte co? Mně to ani nevadí. Doba prostě dospěla k tomu, že se doma v obýváku nalíčíme, učešeme a stylově oblékneme.

K tomu použijeme náš smartphone, aby všichni viděli, jak dnes vypadáme super, a snažíme se vyvolat závist. Co mě opravdu štve, jsou vlnově sdílené články o narcismu a mentální poruše lidmi, kteří mají za profilovku svůj vlastní odraz v zrcadle a nebo každý den vyfocené jídlo, postavu. Pro všechny z vás… Tady máte moje selfie.

Užijte si je, jsou vyfocené pro vás.

Vaše mentálně narušená Niki