Doposud málo známá postava jménem Řezník (27) se nyní skloňuje v Česku na každém rohu. Martin Pohl, kontroverzní umělec, který byl diskvalifikován z hlasování v kategorii Hvězda internetu ankety Český slavík Mattoni, se domáhá nejen nápravy tohoto podivného kroku, ale i peněžní výhry 100 tisíc korun, která mu měla náležet. Hlasování by totiž vyhrál nebýt zbabělého úleku pořadatele, že by na ceremoniál přišel někdo takový.

Řezníka z hlasování na poslední chvíli odstřelili a jako vysvětlení zveřejnili tvrzení, že jeho umělecká tvorba podporuje násilí, je vulgární, brutální a zaměřená proti ženám a jako takovou ji Slavík nebude podporovat. Celý skandál sledují nejen média a ocenění zpěváci, kteří se proti Řezníkově diskvalifikaci bouří, ale i veřejnost. Fanoušci, odpůrci a samotní pořadatelé Slavíka. Ředitel soutěže Jaroslav Těšínský, který je momentálně v zahraničí, se k celé kauze vyjádřil pro Český rozhlas, citujeme ze serveru Rozhlas.cz: „Pořád se hovoří o tom, že my jsme někoho diskvalifikovali nebo že něco cenzurujeme a tak dále, a čtenáři ani posluchači většinou naprosto neví, o jaké texty se jedná. Opakovaně jsem žádal žurnalisty, aby otiskli ukázky (jeho) textů, všichni to odmítli, že je to nepublikovatelné,“ říká Těšínský. Podle něj společnost negativně reaguje na to, že se v médiích píše o cenzuře Řezníka, ale přitom ve sporu jde hlavně o to, že je jeho tvorba nepřijatelná a například dle advokátky Hany Marvanové by na Řezníka mělo být podáno trestní oznámení. Těšínský si ale nevědomky kálí svým prohlášením do vlastního hnízda, protože pořadatelé Slavíka vůbec neměli ponětí, o čem Řezníkovy texty jsou, a sami to zjistili, až když bylo pozdě. První fail.

Martin Pohl (Řezník) už jednou před soudem za své texty stál, soudce jej ale za píseň Konečný řešení zprostil obvinění. „Váhal jsem, jestli má k líčení vůbec dojít, ale nakonec jsem se rozhodl, že ano, protože v tomto případě šlo o ústavní práva, jako je svoboda projevu nebo umělecké tvorby (…), ta tvorba samozřejmě může někoho urážet, ale to už je pouze otázkou vkusu,“ stojí v prohlášení soudce Petra Hovorky. My vám toto prohlášení vysvětlíme obyčejnou řečí. „Váhal jsem, jestli má k líčení vůbec dojít“ znamená, že Hovorka považuje spor za šikanózní řízení, tedy jeho náklady dalece převyšují (i abstraktní nebo nevyčíslitelnou) hodnotu předmětu žaloby. Šikanózní řízení soudci obyčejně shazují ze stolu, ale pak Hovorka říká, že: „nakonec jsem se rozhodl, že ano, protože jde o ústavní práva.“ Soudce tedy pojal případ jako precedens a přistoupil k řešení sporu jen proto, aby dal jasně najevo, že tato práva vám nemohou být nikým odpírána, neboť je zaručuje u nás zákon nejvyšší, a je tedy zbytečné Řezníka za ně hnát před soud. Je tedy legálně potvrzeno, že jeho činnost není protizákonná, jak se tím mnozí rádi ohánějí, navíc umělec v tomto případě vystupuje jako herec, a pokud by se prohlášení Marvanové nebo Těšínského mělo vztahovat spravedlivě na všechny obory krutého umění, takový filmový průmysl by zcela jistě šel do kopru. Je naprosto jasné, že Slavík si chrání zadek a snaží se řečmi o násilí zakrýt vlastní chybu, ke které se nikdo nehodlá statečně přiznat.

My v redakci eXtra kauzu Pohl vs. Slavík také pečlivě sledujeme a rádi proto vyhovíme přání ředitele soutěže otisknout Řezníkovy texty. A k tomu přidáme ještě něco navíc. Řezník je totiž undegroundová postava hudebního stylu zvaného horrorcore, který je u nás celkem neznámý. Ve svých klipech opravdu zobrazuje násilí a chrlí ze sebe vulgární slova, většině kritiků jeho tvorby ale uniká, že ve světě se třeba za horrorcore a vulgární, násilné texty dostávají ceny. A rovnou Grammy. Ke srovnání jsme si vybrali ten nejnemožnější protipól Řezníka, mainstreamového rappera Eminema (41), který je nejprodávanějším hiphopovým umělcem všech dob, má Oscara a 13 cen Grammy. Vyprodává stadiony a jeho tvorbu poslouchají i děti, většina jeho fanoušků jsou ženy, hrají ho v televizi a rádiích a není snad nikdo, kdo by ho neznal a zpaměti si nezpíval jeho songy.

A víte vy vlastně, o čem Eminem rapuje? Dost často právě o násilí. Na ženách. „Ty d*vko, ty si myslíš, že už nepřidusím nějakou k*rvu, až její hlasivky nevydají jediný hlásek? D*vko, já tě zabiju, nechceš se mnou š*ukat, holky odcházejí a ty nejsi pro mě nic než šlapka. Zabiju tě, d*vko, a pak tě schovám do plesnivý skříně mezi prostěradla, všechno si to nahraju.“ To jsou úryvky z jeho hitu Kill you, který fascinovaně skanduje například vyprodaná Madison Square Garden. Má kapacitu 20 tisíc diváků. Většinu z nich tvoří na tomto koncertě zamilované fanynky. Skladba je součástí alba The Marshall Mathers LP, které vyhrálo Grammy za nejlepší rapové album, prodalo se ho na 19 milionů kusů, je multiplatinové a dle časopisu Rolling Stone 244. nejlepší album historie z celkového počtu pěti set.

Oproti tomu tu máme Martina Pohla, jehož sleduje v Česku podstatná menšina fanoušků, a ten rapuje například tohle: „Drž hubu, ty svi*ě, lehni na zem, ho*na žer. V noci sem Řezník, přes den úspěšnej manažer. Uzavírám smlouvy, kontrakty, dohody. Těšim se, až večer č*bce namočim hlavu do vody. Trochu topení je do sexu dobrý koření. Díky kamerám nejsem jedinej, kdo má pé*a topoření.“

Podobnost čistě náhodná? Ani ne. Sráží se tu dva stejné, a přesto vesmírně vzdálené světy, které dělí směšná maličkost – jazyková bariéra. Zatímco v angličtině násilí Čechům nevadí, protože se mu většina ani neobtěžuje rozumět, když jej slyší přímo, mají z toho leknutí a horkost. A jak je to s tím žánrem horrorcore? Eminem jej dělá taky. Najdete jej třeba v jeho singlech Kim či 3 a.m. V Kim vraždí svou ženu Kim Scott Mathers, v 3 a.m. vyvraždí personál léčebny. Přidáme opět něco textu ze songu Kim: „Sedni si, dě*ko! Pohni se a vytřískám z tebe duši! V tvým obýváku leží čtyřletej kluk s podřezaným hrdlem, haha, myslíš, že si dělám p*del? Ty jsi ho přece milovala, že jo? Teď jsou oba mrtví a ty jsi ještě k tomu podřízla sama sebe, je z toho dvojitá vražda a sebevražda bez jakýchkoliv pochyb. Zavři už konečně hubu, dostaneš, co ti patří. Krvácej, dě*ko, krvácej!“ V pozadí se ozývají zvuky chroptění a ženský jekot.

Je naprosto zřejmé, že podle nastaveného měřítka pořadatelů Slavíka, respektive dle jejich výmluv by nejoceňovanější rapper na světě nedostal nikdy ani možnost olíznout kliku Státní opery Praha, kde se Slavíci rozdávají. Eminemovo štěstí tedy nejspíš je, že se nenarodil v Česku a nesoudí ho nějaká zpátečnická anketa, které jde hlavně o uhlazenost a politicky korektní průběh. Pohlova smůla naopak je, že svou uměleckou činnost, v důsledku tedy stejnou, za niž Eminem vyhrává ceny, provozuje v zemi, kde se na něj veřejnost ušklíbá a osoby (samozvaně) povolané se před ním křižují, ačkoliv Řezník už hvězdou internetu byl dávno předtím, než jej poslali do hlasování. Černý a brutální humor pod názvem Martyho frky sleduje na Facebooku skoro 45 tisíc lidí, vydané knižně byly trhákem. Většina lidí a zhrzené veřejnosti nemá ani ponětí, že Pohl, Řezník a Marty jsou jedna a ta samá osoba. Je jedno, jestli své hrubosti v důsledku uměleckého vyjádření říkáte nahlas, zpíváte, rapujete nebo kreslíte, pořád děláte tu stejnou věc. Jen pokrytec si může myslet, že je v tom snad nějaký rozdíl. A Řezníkova kauza je ukázkou pokrytectví největšího. Kdyby přijel Eminem, tisíce z vás se servou o lístky a pro lidi od Slavíka by byla čest jej mít jako hosta večera. Přitom ani polovina z vás netuší, že spolu s ním si z rádia nebo z poslechu mp3 halekáte o vraždě nebo o „š*kání za*raných ženských do p*dele“.