Budu psát o deviantech, kteří mě někdy pobaví, většinou ale spíš znepříjemňují život a plýtvají mým časem. Někdy je prostě zapotřebí dát lekci. Ano, mám známý obličej. Kdo čte sloupky pravidelně, ví, že nerada přeceňuji svoji důležitost v českém šoubyznysu, nicméně patřím mezi „VIP ksichty“ už dlouhou dobu se vším pozitivním i negativním, co to nese, a může se tomu každý vysmívat, jak chce. Má to trojnásobně víc pozitiv než negativ a musíte na to mít taky speciální povahu, ale o tom až někdy jindy. Dneska probereme jednu mínusovou položku.

Jedním z výrazných negativ je permanentní kontaktování na Facebooku. Určitě v tom nejsem sama, zcela jistě je podobně atakována každá holka s podobnou profesí, která na svoje fyzično úplně nerezignovala. Utéct se před tím nedá, nečíst to je samozřejmě taky řešení, fcb je ale pro každého z nás většinou dobrým marketingovým nástrojem, pokud s ním umíte zacházet, a úplně ignorovat zprávy z messengeru si kvůli práci a nabídkám dovolí málokdo.

Přefocené esemesky budete mít v galerii. Samozřejmě jsem ukryla (resp. náš grafik) identitu, protože nechci nikomu dělat problémy, pouze ťuknout na téma, které byste si Vy muži měli přečíst a chytnout se trochu za nos.

1. Nejpočetnější skupina jsou panáčkové „jaksemáš“. Fakt. Někdo mi vydrží podobnou větu psát roky několikrát týdně, obzvláště vytrvalí i několikrát denně. Vůbec jim nepřijde zvláštní, že neodpovídám. Asi to je pro jejich ego k večernímu pivu v hospodě vynikající onanie, jen tak před chlapy říct: „Píšu si s Kristelkou a Agátou.“ Ostatní obdivně zvednou obočí a navíc má dotyčný chlapec vlastně pravdu. On si s námi píše. A že je to jednostranná záležitost? To je přece detail.

2. Druhá skupina nýmandů jsou ti, kteří mě zvou na rande a na profilové fotce se tulí ke své ženě. Ne, ještě líp. Ke své ženě a svému dítěti, kolikrát mají santovské čepičky všichni tři, jako památku na focení na náměstí, nebo se roztomile zubí u karavanu v Chorvatsku. Za karavan lajk! Za ten zbytek ani náhodou. Co bych Vám asi tak kluci měla napsat na zprávu: „Dlouho se mi líbíš, nezajdeme na večeři. Chci se s tebou seznámit.“ Hmmm, jasně, tak připrav salónek, vezmu babičku a dědu, strejdu, tetu i dceru, když už se mají rovnou seznamovat rodiny, ať to stojí za to.

3. Třetí skupinou jsou devianti, duševně narušení jedinci a otroci. Zpravidla všechno v jednom. Mám jednoho dvorního, píše mi roky a kdykoliv má výkyv a neozve se, je mi jasné, že ho hospitalizovali. Po propuštění najde internet, obnoví náš vztah a nevzdává se. Tvrdí, že mi skvěle uklidí, vyžehlí, nakoupí. Stačit mu bude, jen když zůstane v mém bytě sám a projde se tam nahý… Jasně! Kde ti mám nechat klíče, lásko?

4. Notoričtí lovci skalpů. Mám jmenovat, ehm? Ne, nebojte se kluci. Pověst Vás předchází! Ne, nepotřebuju být dalším zářezem ani Vás mít zaevidované v bulvárním grafu Pavouk vztahů.

Málokdy se mi stane, že by mi někdo napsal trochu originální zprávu a cítila jsem z ní aspoň náznak toho, že si prošel můj facebookový profil a bude tušit, že mám maximální ohled ke své dceři a tato pudová zvířátka ze všech čtyř kategorií do svého života těžko připustím.

Vím, taky jsem si, holky, sáhla na to, že někdo to umí dobře maskovat. Jeden můj bývalý třeba rád používal větu „záleží mi především na Claudince, jste pro mě obě strašně důležité“, když pak kdykoliv došlo na lámání chleba, dcera byla to poslední, co ho (a jemu podobné sebestředné pitomce) zajímalo. Dávám si teď dobrý pozor, proto jak moji věrní stalkeři vědí, se vedle mě už dva roky žádný muž neobjevil a dlouho neobjeví. A bulvár ať si klidně píše, lidé řeší… Ve finále je stejně nejdůležitější, co si o sobě myslíte Vy sami.