Ta první, která ji prováděla skoro celým mým dětstvím, bylo jako šoupnutí Andrey Verešové k nám domů. Stále jsme jezdili na dovolené, výlety, výstavy, hory, kde jsme pořád lyžovali, a kdokoliv si do toho jak se říká „sednul“, dostal hůlkou přes zadek (faaaakt to bolííííí). A tak nějak nás vzdělávala, občas vybouchla jako atomová puma, ale vesměs se chovala jako dáma, kterou nikdo nezraní, a já ji obdivovala. Až teda na to, jak občas seřezala doma tátu…

No nic. Pak tu máme polohu číslo dvě. To je taková smutná kapitola o tom, jak mamka si strašně přála třetí dítě a bohužel to dopadlo tragicky. Nato onemocněla, tím myslím, že se jí splašily hormony a tloustla a tloustla. Ze ženy, co měla léta konfekci 36–38, se stala paní s velkou nadváhou a vzteklostí v nitru. Tohle bych spíše přeskočila, protože se dostanu konečně k té vtipné, pubertální a někdy až přehnané a právě momentální poloze.

Tedy poloha číslo tři. Máma se dala po mém odstěhování z domu pomalu a jistě dohromady. Začala totiž život vnímat opět jako svobodné děvče, co nemá na krku ty dvě malé děti, opět jí takzvaně ležel celý svět u nohou. Nejprve to začalo nenápadně, z ničeho nic se u ní v autě poslouchal jen rap a hip hop. Předtím poslouchala Kiss 98 nebo Impuls – jo, bylo to hrozný. Pak si napletla dlouhé vlasy a začala mluvit sprostě v domnění, že když někomu řekne „ty voleeee“, bude jí opět patnáct. Následně to korunovala módou, proti které nic nemám. Ta se myslím povedla. I když má tendenci si čas od času koupit šaty jak vystřihnuté ze seriálu Žena za pultem…

Víte, je to docela komické pozorovat, protože někdy jsme s mojí sestrou v roli rodičů naší matky. Plus její kámošky, ve stejném věku – nad 40, chovají se jako další banda puberťaček. Pamatujete filmy jako Láska z pasáže nebo Diskopříběh, kde mladí „rebelové“ a hlavní hrdinové filmu až přehnaně a přehrávačsky prožívali své emoce? Co jsem zjistila, tak generace narozená v 70. letech taková byla v REÁLU!

Tohle všechno si spojte a máte rapující babičku na Majka Spirita v obýváku, kde na ni vnuk kouká s pusou dokořán. Jooo, je to tak!

Takže čus bus… jdeme na autobus. A plechovku od coca-coly jsem si už schovala, ta prý byla dřív stejně frajerská jako plakát Standy Hložka, tedy nezbytná součást každého pokojíčku. A možná by se mámě i teď hodila vedle jejího porcelánu a váz od Mosera, když je ten teenager. Pomooooooooc…..