Láska zvítězí nad svazkem a tolerancí?!

Jsem v šoku!!! Ano, opravdu jsem v šoku… Z velice tajného zdroje se ke mně dostal drb tohoto týdne. Srdce z oceli, motýlkový Emanuel a pán pražské sněhové rolby se s Petrou Faltýnovou tak dlouho slunil, až si vyslunil své jediné přání, které nikdo nečekal. Ano, Leoš Mareš chce prý opravdu oficiálně ukončit své již společensky nefungující manželství. Jak všichni (minimálně v Praze) víte, já osobně nejsem zlatokopkou… Ale Moniku Marešovou dodnes úplně nechápu.

Jasně, kdybych po rozchodu stále milovala svého „manžela“, asi bych opravdu truchlila a semlelo by mě to. Ale u mě nakonec, když jde vážně už do tuhého, vysvitne známá žárovka nad kebulí a v duchu si jasně řeknu: „City stranou, za smutek si lodičky od Diora nekoupíš a za ty vrásky z pláče ti je už ani žádný chlap v nejhorším nekoupí!“ Jasně, je to povrchní, ale podstata je jasná.

Ale abych se vrátila k věci. Na místě Moniky bych roky trápení a trpění oficiálních milenek nesnesla. Prostě bych (ještě v době, kdy to šlo) zjistila veškeré měsíční příjmy (vše ofotit) svého manžílka, dále bych to zaokrouhlila na vyšší cifru, protože vždycky může být líp, následně bych zvedla telefon a volala panu Sokolovi s tím, ať toho „bastarda“ stáhne zaživa z kůže! Jo, a to ještě za jeho prachy, to je snad jasné. Škoda no… Na tohle je už pozdě. Zkrátka tak čas plyne a staré lásky jdou prostě do šrotu. Jinak rada pro všechny ženy světa (kterým je to platné): Foťte, foťte a ještě jednou foťte. Nikdy nevíte, jak se vám to bude jednou hodit.

Ksichto-troll

Na „trolling“ Moniky Absolonové se svými vánočkami jsem si už tak nějak zvykla, ale na fotky odlíčené tváře s odstínem jednapadesáté šedi se už zkrátka zvyknout nedá! Chápu, dcérečka se zabouchla do nějaké té ženaté hokejky, který prý ještě nedávno s manželkou plánoval dítě.

To je mi celkem fuk, protože o něm fakt v rámci MS v hokeji psát nebudu. Tady jde o to, že pohled na nenamalovaný ksichtík Absolonové mi kazí chuť k jakémukoliv jídlu v jakémkoliv ročním období. Je to dobrá muzikálová zpěvačka, to ano, ale fotografka svého obličeje nikoliv! Možná by mohl pomoci alespoň nějaký ten filtr na Instagramu, ale bojím se, že byl již použit… Nééééé!

Kultura jako prostituce bez peněz NEJDE!

Velice obdivuji počin francouzského dramatika a komika Sébastiena Thiery, který šokoval celou Francii na udílení cen během „Moliérovy noci“ v okamžiku, kdy se svlékl donaha a atakoval svými PRAVDIVÝMI názory přítomnou ministryni kultury Fleur Pellerinovou. Problém menších financí v kultuře však trápí i nás v Čechách. Naše ministerstvo kultury je spíše vidět v kinematografii anebo v opečovávání něčeho, co už bylo vytvořeno a co se jen a pouze uchovává.

To je sice krásné (a důležité), ale může to také dopadnout tak, že za sto let tu po nás nezbyde jediné veřejně známé umělecké dílo, které by stálo za to. Vše, co momentálně veřejnost vidí a vnímá, jsou maximálně filmy od Hřebejka a to mi přijde až k pláči. Jistě, ministerstvo zemědělství či financí je důležitějším sektorem, ale kulturní odkaz, na který se všichni odvolávají, když hovoří o své národnosti v cizině, je taky nemálo důležitý.

Napícháme, uvidíme

Herec Hynek Čermák (sice pod svým jménem není úplně znám) dotáčí v těchto dnech film, který je inspirovaný životem podnikatele a mafiána na útěku Radovana Krejčíře. Musím říct, že mě jeho nalepené vlasy pro tuto roli docela mile překvapily. Docela by z něj byl i chlap, co by (s duší rebela) na mě možná udělal dojem. No mohl by si zkusit napíchat ty vlasy jako Petr Janda, a když se mu nechytí jako Petrovi, tak alespoň o zkušenost víc.

Ale ještě k tomu filmu. Víte, docela mě teď „zklamalo“, že mi v tom filmu nikdo nepřihrál roličku. Já vím, moc lidí to ani netuší, ale já jsem bývalá spolužačka Denise Krejčíře (mám ho dodnes na Twitteru). Chodil se mnou do školy ISP až do doby jeho útěku s rodiči. Tenkrát to bylo pak ve škole velké tabu, jelikož na tu školu se mnou chodil třeba i mladý Petr Kellner (high society). Jo, jo… S Denisem jsme byli tenkrát dobrá dvojka. Sice mě na začátku chtěl mlátit a vyhrožoval tatínkem, ale někdy vás nevědomost v očích druhého posílí. Když viděl můj smích a to, jak je mi to fuk, asi se lekl toho, jak by ho asi zmrskal můj dvoumetrový tatínek.

Máj ššš čas

Ano, květen je už konečně tu a já jako každý rok neuschnu! Miluju svého manžela nekonečně moc a jsem opravdu ráda, že před těmi čtyřmi lety jsme si poprvé u oběda pěkně trnky brnky popovídali. Nicméně další z důvodů, proč ho tak miluji, je ten, že je nesmírně tolerantní a trpělivý muž. Před pár dny jsem prožila jeden ze svých nejvíce divokých večírků. Nehodlám tady popisovat úplné detaily, ale skončilo to tak, že jsem zaprvé zjistila, jaké to je, držet umělá ňadra, zadruhé tančilo na mém klíně více „děv“ jak jedna a zatřetí příště beru svého manžela s sebou (ne, nejsem magor a ano, znám jeho minulost)… Nejvíc se těším na tu vykřičenou ulici v Amsterdamu a na to, jak se bude moct koukat, ale maximálně plácnout přes zadek! Máme takovou dohodu. Když on si bude chtít šáhnout jako já, musím najít nějakého s klobáskou k tomu. A champagneeeeee!