Je to nejkrásnější, nejkrutější, nejnevděčnější a nejnespravedlivější sport na světě. Možná právě proto patří krasobruslení k tak divácky atraktivní podívané, emoce se mění každou vteřinu, jednou je člověk na vrcholu a pak stačí špatný dopad a roky tréninku a odříkání nejsou k ničemu. Zbydou jen plané naděje a pláč.

Protože jestliže něco krasobruslení chybí, je to čas. V pětadvaceti letech jste už jednou nohou v důchodu a málokdo si může představit nebo dovolit čekat další čtyři roky na olympijskou kvalifikaci. Je-li bruslař zase technicky zdatný ve skocích, nikde není zaručeno, že bude dost ladný i v pohybech, a obráceně. Přestože divák vidí na první pohled dokonalou jízdu, nečekaně nízké hodnocení celkového dojmu od porotců mohou překvapit.

Krasobruslení je sice bodováno, ale přesto je nebodovatelné, roli hraje tolik nuancí a uměleckých aspektů, že nikdo doopravdy nemůže tušit konečné pořadí. Někteří ze závodníků dostanou svou velkou olympijskou šanci jen jednou za život, ale i ta jim může uniknout. Stačí k tomu minimum, pád na ledě bývá ve většině případů pro krasobruslaře konečná.

Pravidelné otloukání ale patří k mnohaletému tréninku, zejména u sportovních dvojic trpí hlavně ženy. Děsivé pády, kopance, dokonce i zlomeniny a vykloubeniny, rány do hlavy a kyčlí, to je denní řehole krasobruslařů, kteří své kariéře obětují doslova vše, aby pak někdy skončila či se povážlivě zakývala jen během banálního škobrtnutí na ledu. Bohužel ale zrovna v tom nejnevhodnějším okamžiku. Třeba během důležité olympiády.