Tento víkend si připomínáme deset let od jejího úmrtí na selhání ledvin, ale dokud tady budou české filmy, pohádky a seriály, bude Helena Růžičková (†67) doslova nesmrtelná.

Přehlédnout ji nešlo nejen kvůli postavě, ale hlavně komediálnímu talentu a přirozenému hraní, Helena podle nás ani nehrála, ona prostě existovala před kamerou stejně jako v životě, jen přišla a dělala to samé, co dělá mimo film, jen s tím rozdílem, že se musela učit text.

Bývalá zubní laborantka a baletka (!), které těžká nadváha sebrala zdraví a syna Jiřího, byla tak výraznou postavou naší kinematografie, že ji úplně stačilo obsadit do vedlejší role a minirole, i přesto si ji vybavíte kolikrát víc než hlavní herce. Příkladem budiž třeba uklízečka Hortenzie v Zítra to roztočíme, drahoušku, pacientka léčebny v Dívce na koštěti nebo snad nejslavnější štěk v dějinách českého filmu – Droběna byla na obrazovce snad ani ne minutu, ale okamžitě si i po letech vybavíte, co měla Helena na sobě a jak si cudně halila tvář šátkem. O jejím vítězném smíchu ani nemluvě.

Přestože ale měla takovou tu vesnickou, skoro až buranskou komiku v krvi, její dramatické role díky talentu vyznívaly ještě smutněji, než snad bylo původně zamýšleno. V seriálu Vlak dětství a naděje byla takovým smutným tragickým klaunem, statečnou bodrou ženskou, která neztrácí optimismus, přitom se jí život sype pod rukama. Anna Urbanová nebyla ani hlavní role, tou byla malá Věrka (Žaneta Fuchsová, později Tereza Brodská), ale pro Růžičkovou je tohle životní role, předvedla v ní vše, co umí.

Mohlo by se snad zdát, že oblíbená herečka měla i v soukromí na růžích ustláno, ale nebylo tomu tak. Pochovala syna Jiřího, sama bojovala s rakovinou a ani lásku národa neměla vždycky, to když kandidovala za komunisty do senátu, přičemž paradoxně měla za minulého režimu na nějaký čas stopku v divadle, filmu i televizi. Zemřela 4. ledna 2004 na selhání ledvin, ale po úmorném boji s rakovinou.