Moudré knihy tvrdí - své děti milujte bezpodmínečně. Je to vůbec opravdu možné?

Vyrůstat jako podmínečně milované dítě není nic příjemného a mnoha lidem to přivodí problémy, se kterými se potýkají v podstatě celý život. Přesto si tím projde naprosto drtivá část populace.

Dejme tomu, že jste malé dítě a stavíte si kostky, milujete hraní si s kostkami. Jenže si s nimi hrajete týden, měsíc, dva a rodiče si hrají s vámi. Postupně začínají být nervózní, zda třeba nejste opoždění, a sami sobě pokládají otázku, jestli byste si neměli hrát také s něčím jiným než jen s kostkami. Podle nich je čas se posunout. Začínají vám strkat jiné hračky, ale vy se bráníte, nechápete proč a dál si užíváte svoje kostky.

Až jednoho dne vezmete do ruky lego a najednou se to stane. Rodiče vás začnou chválit, jsou z vás nadšení, hrají si s vámi a ulevilo se jim, že jste se konečně vzdali těch prokletých kostek. A to je ten moment, kdy pocítíte, že vás někdo miluje víc než před chvíli za to, že jste něco udělali. A vy to chcete. Znovu a znovu a začnete si všímat, že pokud děláte to, co chce maminka s tatínkem, dostává se vám mnohem větší pochvaly a lásky, než když děláte to, co vás sice baví víc, ale není to jejich přáním.

Takhle to s vámi jde dál a dál. Základní škola, přesto, že máte milující rodiče, vezete se ve snaze zavděčit se a vytváříte na sebe tlak. Někdo dostane odvahu se tomu postavit, rozčísnout to a všemu navzdory se stát tím, čím chce být, žít tak, jak chce žít, avšak bez požehnání rodičů a s vyčítavými pohledy.

Jiný tu odvahu nemá. Najde si partnera a závislý na tom být milován se mění a formuje podle toho, jakou dostává odměnu v podobě pozitivních emocí.

Lze vůbec milovat bezpodmínečně? Ano, a především u našich dětí. Problém je, že některé šílené biomatky si to pletou s tím, že ponechají děti, aby rostly jako stromy v lese. Bezpodmínečná láska v žádném případě není o neurčení hranic, o nevýchově (taky oblíbené slovo dnešní doby). Je to o podpoře v úspěchu i neúspěchu a o respektu.

Cítit se míň milovaný, protože jsem tlustý, hloupý, bojácný, nešikovný, nikomu neprospěje. Naše děti bychom měli milovat takové, jaké jsou, se všemi jejich nedostatky, a neplnit si skrze ně své sny. Rozhodně nestačí to jen říkat, důležité je se tak i chovat. Jednou hloupou větou můžete shodit dítěti sebevědomí takovým způsobem, že zahodí svůj sen.

Kdo se rozhodne jít cestou bezpodmínečné lásky, čekají ho dlouhé diskuze a naslouchání a vysvětlování od věku, kdy si lidé myslí, že je dětská mysl ještě vnímá jen napůl. Ale dítě je osobnost, jak vždycky říkala moje maminka, která dlouhá léta učila na prvním stupni: "Jsou to lidé, jen trochu menší, není třeba se k nim chovat jako ke zvířátkům."

Co vy na to? Je to úplná hloupost, platí stále staré dobré, když něco, dostaneš na zadek, a je potřeba dětem ukazovat správnou životní cestu?

+ Další fotografie

Bartošová brala úspěchy jako samozřejmost, svou slávu ale neustála, tvrdí její první manažer. Showbyznys ji semlel