Dívka jménem Anna Vlčková se narodila v malé vesničce Domaslavice v tehdejším Rakousko-Uhersku roku 1885. Pocházela z velmi chudých poměrů a možná i proto se později po letech stala první dámou lidí, jejichž každodenní problémy znala a dobře jim rozuměla.

Když bylo Anně 14 let, její teta získává velké dědictví a rozhodne se investovat peníze do vzdělání své neteře, která se projevovala velmi bystře. Anna odjela do Paříže, kde navštěvovala přednášky na vyhlášené Sorbonně. Tam se seznámila Eduardem Benešem, který tam sám v té době studoval. Mladý pár se roku 1906 v Paříži zasnoubil.

Před svatbou požádal Beneš svoji snoubenku o změnu jména z Anny na Hanu, protože jméno Anna měl spojené s dřívější nešťastnou láskou. Anna souhlasila a stala se z ní Hana, Beneš se jako vstřícné gesto nechal také přejmenovat, a to z Eduarda na Edvarda.

V roce 1909 se tak Praze na Vinohradech uskutečnila svatba Hany a Edvarda Benešových.

Manželství fungovalo naprosto perfektně. Dokonce Alice Masaryková, dcera T. G. Masaryka a Charlotte Garrigue Masarykové, v roce 1923 Haně Benešové napsala: „Já mám vždycky dojem, že Ty a Edka – to jest syntéza – Mama s Tatou, to bylo také tak.“ Manželství Masarykových a Benešových se ale hodně lišila, společné měla snad jen to, že byla obě vcelku šťastná.

Benešovi neměli nikdy děti, jediné těhotenství Hany Benešové skončilo potratem.

Intelektuálové v první řadě s Masarykem po začátku první světové války odešli do exilu a společně s nimi také Beneš. V tuto chvíli si začínají být životy Benešové a Masarykové až děsivě podobné. Šikana, policejní prohlídky bytů, zatčení, věznění, zhoršení zdravotního stavu, propuštění pod stálým policejním dozorem a návrat do vazby. Tak žily manželky „vlastizrádců“.

ČTĚTE TAKÉ: Tajný příběh Charlotty Garrigue Masarykové – deprese, psychický kolaps a zbavení svéprávnosti

Haně Benešové na svobodu pomohla až amnestie císaře Karla I. v roce 1917.

Vznik Československa vynesl Edvardovi na mírové konference v Paříži post ministra zahraničí a Hanu si zamiloval tisk, který jí zajistil všeobecnou oblibu.

V roce 1935 se stal Edvard Beneš prezidentem republiky a dívka z chudých poměrů první dámou. Pro Československo to byla první opravdová žena na Hradě, protože Charlotte si lidé pamatovali už za špatného psychického stavu a Alice Masaryková, která ji následně zastoupila, byla sice vynikající, ale byla to dcera.

Kvůli mnichovskému diktátu museli manželé velmi brzo odejít do exilu. Pozdější návrat do vlasti byl sice triumfální, ale zatímco Hana Benešová prožívala své nejlepší roky a lidé ji zbožňovali, jejího manžela stál politický boj hodně sil a chřadl.

7. června 1948 Edvard Beneš pod nátlakem abdikoval a v září téhož roku zemřel. Hanu Benešovou, aniž by to tušila, čekalo dlouhých 26 let samoty.

Komunisté sepsali žádost, aby jí byl zabaven majetek a tělo jejího muže bylo odstraněno z hrobu, kterou poslali na Hrad. Tehdejší prezident Klement Gottwald na to ale nereagoval. Dožila v ústraní, v bytě na Loretánském náměstí v Praze, kde také zemřela ve věku 89 let v roce 1974.

Až do své smrti byla Hana Benešová neustále pod dohledem tajné Státní bezpečnosti.

Jediný rozhovor po smrti Edvarda Beneše poskytla v roce 1968 Svobodnému slovu. Vyjádřila v něm svoji vděčnost za to, že díky demokratizaci země pomalu dochází k revizi nesprávných názorů na jejího muže a Tomáše Garrigue Masaryka.

Hana Benešová byla první dámou se vším všudy. Lidé a především Pražané ji zbožňovali. Srdečně ji zdravili a někteří údajně i poklekávali. Známé také je, že pokud ji lidé poznali v tramvaji, povstali. Demonstrativně, na protest proti tehdejšímu režimu z úcty k ní.