Uplynulý týden se nesl ve znamení narozeninových oslav a ty já naprosto miluju. Tak začnu těmi prvními, které slavil náš kamarád Uwíno v jeho super baru Coco. Začalo to tím, že jsme měli s Charlinkou a Míšou sraz v půl deváté s tím, že my jsme celý den makali jako šrouby v práci, pak musel proběhnout kadeřník a následné sehnání dárku bylo samo sebou na mně a manželovi.

A naši mladí a neklidní :-) neměli do čeho po celý den ruce vrazit. Nicméně k mému nemilému překvapení dorazili asi o hodinu a půl později, že! Jinak to byl ale super mejdan, plno VIP hostů a z toho jen dva byli nafoukanci. Nechybělo úžasné jídlo a pití, což je velmi důležitý, i když spousta lidí tvrdí, že ne, ale pak se na vše vrhají jako utržený ze řetězu.

S nadšením vám můžu sdělit, že nejlepší společník a vychovaný člověk tam byl Sámer Issa. Mimochodem, i když se všude píše, že vypadám nejméně na 75, tak jsem jeho skalní fanynka. Asi můj věk neovlivnil moje mladistvé myšlení, huráááá.

Druhá narozeninová oslava byla moje. Strašně miluju oslavy všeho druhu, a tak ani moje narozky nejsou výjimkou. U nás mimochodem každému oslavenci v jeho velký den říkáme narozeninko. Oslava začíná již ráno, a to luxusní snídaničkou doprovázenou úžasným zpěvem celé rodiny, pak následuje to nejlepší – dárečky. V tuto inkriminovanou chvíli oslavenec tiše doufá, že nebudou dva stejné dárečky. Dál následuje velká oslava, která se nese ve stylu „sněz, co můžeš“. A aby to nebylo přece jen o hostinách, vždy je zařazen kulturní program, a to k velké nevoli pubertálních hostů.

To je v kostce o průběhu oslav vše. A teď se trošinku rozepíšu intelektuálněji… :-)

Hodně žen od určitého věku nerado slaví své narozeniny, ale to se mne, milé dámy, naprosto netýká. Svůj věk beru s nadhledem a naopak jsem ráda, že už mi není 19, protože když si vzpomenu, jaký jsem byla pitomec a jak jsem neustále řešila své emoce a kolik kravin jsem natropila, tak jsem ráda, že mi je, kolik mi je. A co víc, já se naopak těším, až mi bude 70. Nikdo ode mě nebude už v podstatě nic chtít a očekávat. Budu rozumná a vyrovnaná, aspoň v to pevně doufám. A co až mně bude 95. To teprve bude terno, dámy!

Doufám, že si příbuzní řeknou, hele ona babička už je dost stará, musíme jí pomáhat, nebudeme ji ničím zatěžovat nebo otravovat. A mezitím já filuta to budu hrát na nemohoucnost, ale jen co se za nimi zacvaknou dveře, budu čilá jako štika a budu si užívat života. Protože jsem teď četla, že průměrný věk se u žen rapidně prodlužuje. Asi na 125 let. Johoho :-)

Tak já jsem vlastně takový puberťák a to mě hřeje u srdce a vás může taky. Moje rada tedy je: Hlavu vzhůru, užívejte si a žijte život tak, ať si můžete při každé své oslavě říct, že ten váš život stojí opravdu za to a že ani jeden den jste nepromarnili.

A spoléhejte na statistiku.

Krásné narozeniny Vám všem,

Vaše Monika