Přátelé je čas prázdnin, tudíž čas výletů , lásek, her a malin nezralých:-).

A tak jsem se rozhodla, i přesto, že mám ruku skoro sedřenou na kost, že vám nastíním, jak to probíhá o prázdninách u nás. Den první – pátek, jedeme na Šumavu, kterou naprosto miluju.

Trávila jsem tady skoro každé prázdniny s babičkou nebo s mamkou, taťkou a ségrou. Miluju ty hluboké lesy, které opravdu šumí jak nikde na světě, nebo sbírání borůvek a hub, to mě moc baví.

Táboráky a opékání buřtů, mamka, která hrála úžasné písničky na kytaru, bojovky v lese a první platonické lásky. Ale k současnosti, den první byl k mému nemilému překvapení pojat ryze sportovně. Ve stínu je asi 40 stupňů a my sedíme na kolech, volíme trasu tak akorát.

Ve finále zjišťuju, že se jedná zhruba o 120 kilometrů. Vyrážíme statečně a s představou, že zhubneme tak 15 kg. Realita je zcela jiná a nese se ve znamení zoufalství a beznaděje, nicméně alespoň vím, jak se cítí maso v papiňáku. Je tu večer, dáváme si výbornou večeři a každý jednoho panáčka pro začátek, pro rýpaly – samosebou Charlinka ne. Ta si dává džusánek a jako jediná ráno vyskočí jako rybička, všichni jí tiše závidíme.

Den druhý – sobota, odmítám se zúčastnit dalšího sportovního dne na kolech. Ani výhrůžně zdvižené oko mého muže mě nerozhýbe. Dělíme se na dva týmy. Jeden sportovní, je mi důrazně vysvětleno, že je to ten správný, a druhý teď pro lůzry, to jsme prý my dvě. Nicméně moje rozhodnutí zůstat a oddávat se odpočinku zůstává, přece se nezabiju, Charlinka a já tedy odcházíme na masáž a těšíme se na relax.

Po masáži následuje lehký obídek, koupání v bazénu a opalovačka. Je 19 hodin, naši hrdinové se vracejí celí a zdraví. Vyrážíme je přivítat polibky a teď přichází osudná chyba. Charli jde moc pomalu, já o ni zakopávám a letím zhruba 4 metry vzduchem a tvrdě dopadám na kamennou terasu. Moje ručka je sedřená skoro na kost, hrůza, očekávám okamžitou pomoc a lítost.

Ale chyba. Můj muž se směje, a to od srdce, a říká, vidíš, kdybys jela s námi, tak se ti to nestalo. Mám chuť ho silně, ale opravdu silně praštit, ale v tu chvíli si uvědomuju, že rukou bezmála zlomenou to asi nepůjde. Brečím, dávám si trojitého panáčka a jdu spát. Muž se mně omlouvá a zahrnuje mě opožděnou péčí. No dobře, odpouštím mu, i když krajně nerada.

Je neděle – nikdo po mně nic nechce, všichni mě milujou a starají se o mě, splnil se mi sen, takovou péči jsem nezažila opravdu roky. A proto moje rada zní: Držte se kolektivu a doufejte, že se vám nic nestane. Nebo vlastně ne, ta péče, dámy, je úžasná a docházím k tomu, že i trvale změněný tvar ruky stojí za tu úžasnou péči…

Krásnou slunnou neděli vám přeje vaše Monika