Je to asi nejslavnější seriál všech dob. Má největší úspěchy, největší sledovanost, byl přeložen do nejvíce jazyků a vysílán v nejvíce zemích. Zažívá také nejvíce repríz a to všechno i poté, kdy už nejsou někteří jeho protagonisté naživu, a točit se začal v roce 1972.

Devatenáct set. Sedmdesát. Dva.

To je neskutečných 42 let zpátky.

Skončil o jedenáct let později, tedy v roce 1983, to ještě většina našich čtenářů nebyla ani na světě a autorce textu v té době byly dva roky. Navíc velmi dlouho trvalo, než se tenhle skvost dostal na české televizní stanice, musela přijít revoluce a po ní musel přijít Vladimír Železný se svou první soukromou stanicí a ta začala právě MASH vysílat jako jeden ze svých prvních pořadů.

Od té doby už u nás běží pořád dokola celých dvacet let. Skončí poslední díl a hned druhý den se zase začíná prvním. A pořád to všechny baví.

Spojení dobrovolných i nedobrovolných armádních uniforem, lékařského sálu, humoru a smrti je tak neotřelé a zároveň bizarní, že ze začátku byl seriál přijímán s velkými rozpaky, vše se zlomilo až poté, co na operačním sále zemřel první člověk a ze sitcomu dětských vtípků se tak stalo drama. V té době měla totiž Amerika po Vietnamské válce a divákům tak nějak došlo, že seriál z války v Koreji let padesátých je vlastně jakási alegorie na největší americké trauma 20. století.

Během pár měsíců se z MASHe stal nejsledovanější seriál, dokonce na žádost diváků tvůrci odstranili i otravný přidaný smích a nechali diváka, ať se pobaví sám. Vlastně vzniklo něco, co vás během jedné minuty dokáže rozesmát a hned poté rozbrečet. Odcházeli a přicházeli herci, umíraly postavy. Jednotlivé příběhy byly kolikrát točeny podle skutečných událostí a vzpomínek polních chirurgů nasazených v Koreji, neexistuje za celých jedenáct let ani jeden díl, kde by nebyl záběr na operační sál.

V reálném čase (ač je rozmezí seriálu dva roky) jste mohli během jedenácti let vidět, jak se hlavní postavy mění, stárnou, zrají, přibývají jim vrásky a šediny. Scénáristé neposouvali nikomu jeho napsaný charakter, jediný člověk, který prošel vývojem své role, byla Margaret Houlihanová. Z bezcitné mrchy Šťabajzny a největší nepřítelkyně Hawkeyho Pierce se stala jeho nejlepší kamarádka, žena spravedlivá, lidská, zábavná i přísná zároveň.

Loučit se s těmi, kdož divákům přirostli k srdci, bylo proto hodně těžké, ale jednou ta kapitola skončit musela. Vznikl proto nevídaně film MASH: Na shledanou, sbohem a amen, který Prima Cool uvede dnes ve 23:10. Může si to dovolit. Je to snad jediný závěr seriálu, který jde vysílat samostatně, bez návaznosti.

Korejská válka končí, nastává mír a odvedení doktoři odjíždějí domů. Není to jen loučení s válkou, je to loučení s jedenácti lety spolupráce a přátelství, je to loučení s diváky, je to loučení se svými postavami a je to loučení s něčím, co mělo tehdy obrovský vliv na veřejnost. Ne náhodou proto byl poslední díl sledovanější než přistání na Měsíci a v době své premiéry se stal nejsledovanějším televizním pořadem vůbec. I dnes, po tolika letech, odjezd z Koreje dojímá i baví. A když se na planině ukáže v posledním záběru od B.J. Hunnicutta kameny vyskládán nápis Goodbye, příznivci seriálu pocítí jakési prázdno na duši, skoro jako byste přišli o přátele, s nimiž jste se vídali den co den.

Je to důstojné sbohem všem těm statečným lidem, kteří si to tam museli odsloužit doopravdy a jichž se nikdo neptal, zda vůbec chtějí jít do marastu frontové linie a denně se bát o život, řezničit v příšerných podmínkách a na pofidérním sále se brodit postřílenými lidmi. Možná i proto MASH dodnes nedokáže překonat žádný jiný seriál na světě.

Konec hlášení.