Sice to je nejdražší olympiáda vůbec, padlo na ni přes 50 miliard dolarů, ale dodnes to jaksi není vidět. Olympijská vesnice má pořád problémy s tím, aby v hotelích a v jejím okolí bylo vše dokončeno, a slavnostní zahajovací ceremoniál se klidně mohl o hodinu a půl zkrátit. Vlastně nejzajímavější na něm bylo defilé sportovců, kde podle nás bodovalo Česko, Rusko a Velká Británie, poté už jenom všichni napjatě čekali na to, kdo zapálí olympijský oheň.

A ani tam žádné překvapení nepřišlo.

Na stadion donesla pochodeň krásná tenistka Maria Šarapovová, která v Soči jednu dobu žila, po ní převzala štafetu slavná skokanka o tyči Jelena Isinbajevová, řeckořímský zápasník Alexandr Karelin, po něm milenka současného prezidenta Putina, gymnastka Alina Kabajevová. O ní se dlouho spekulovalo, zda štafetu ponese na očích Putinově manželce, a nakonec ano. Pohledná sportovkyně pak předala pochodeň legendám ruského sportu – krasobruslařce Irině Rodninové a hokejistovi Vladislavu Treťjakovi.

Žádné překvapení, jen sterilní náplň programu. To se dá hlavně říct o tom zbytku. Krátký výlet do historie, od úsvitu ruských dějin přes sovětské budovatelské sdružování až po moderní dobu této obrovské, rozlehlé, zvláštní a nepochybně bizarní země. Země s tolika tradicemi a nádhernými dějinami, s tolika národy žijícími vedle sebe, a přesto tak politicky daleko. Kdyby se režisér her snažil, mohla z toho být velkolepá, úchvatná show. Takhle šlo hlavně o průlet učebnicí dějepisu, nic navíc, co byste nenašli ve zkrácené verzi na Wikipedii.

S ohledem na nedostatky celých her, které už několik dní baví internet, je to vlastně škoda. Že je ruský balet vyhlášeným a na Rudém náměstí v Moskvě mají barevný obdivovaný chrám, to víme také. Ale co to ostatní, co tvoří Rusko? Proč třeba nevystoupil slavný sbor Alexandrovci? Kde bylo představení nějaké moderní popkultury? Rusko se může pyšnit i krásnými ženami v oblasti modelingu a herectví, kde byly?

Rusko už není uzavřený Sovětský svaz, ale svou uzavřenost si nechává pořád. Na ceremoniálu se mělo otevřít nejen světu, ale i samo sobě. Třeba tím, že by se nebralo tak doslova umělecky vážně. Ceremoniál to byl opravdu hezký. Krásná hudba, krásné ohňostroje, krásný balet. Ale dál nic. Žádný drajv, vtip. Nic, co by se dalo zapamatovat a už teď, po hodině, co tohle píšeme, máme problém si jej doopravdy vybavit.

Například na ten londýnský z letních her 2012 jsme nezapomněli dosud.