Jaké vlastně máte mínění o lidech, kteří si sami říkají bulvární hyeny a jejichž denním chlebem je vrtat se známým lidem v soukromí? Odpovím vám za vás, většina z vás věří tomu, že se jedná jen o velmi povrchní, často dobře placenou práci, na kterou vám stačí poskládat pár slov do věty a mít jen základní školu. Pravda je ovšem taková, že kromě něčeho, co se dá nazvat flexibilní morálka, musíte mít určitý nadhled, nebrat sebe ani „celebrity“ příliš vážně, a ke zklamání vás všech, kteří to právě čtete – inteligenční kvocient pohybující se ve vyšších číslech.

Bulvár má vypadat primitivně a zábavně, je to jeho účel, ale právě proto je tak těžké ho dobře udělat. Jistě to znáte sami u sebe, když máte vymyslet jednoduchou a vtipnou věc, najednou bezradně stojíte se svěšenýma rukama a vaří se vám mozek. Bulvár není jen pozlátko na jedno přečtení, jednohubka pro vaše oko, je to vlastně odkrývání věcí, které jsou pro čtenáře – nezávislého pozorovatele utajené, nedostupné a skrývají se pod povrchem naparáděných obrázků v novinách a obrazovky vaší televize.

Jak ale narušit tuhle plochost obrazu viděného jen z jedné strany? Představit jej jinýma, uměleckýma očima. Vlastně ne tak bulvár samotný jako všechny aspekty této práce, které vás ovlivňují i v běžném životě. Přátelíte se s lidmi, kterými jiní opovrhují, protože právě vy vidíte pod ten povrch. Jste nuceni zachovávat dekorum a tvář před někým, kdo si za rohem zaslouží vaše znechucené odplivnutí, ač jej veřejnost miluje. Zpovídat se nejen sami sobě, ale i lidem, kteří vaší práci, jež se často stane zálibou, nerozumějí.

Olgu Path Štiplovou (27) nemůžu nazvat bulvární novinářkou, ona je v podstatě bulvární umělkyní. Osobitá a svérázná postava společenského života, kterou jednou uvidíte v televizi, jednou v časopise, kde je buď jako hvězda večera nebo jako autorka textu, potřetí se vám představí jako objevitelka bizarních lidí, kteří usilují o novinářský zájem, počtvrté ji potkáte jako autorku výstavy svých fotografií s názvem Pod povrchem slastí.

Když jsem dostala pozvánku na její první vernisáž, čekala jsem ledasco. Čekala jsem Ornellu a čekala jsem spoustu lidí, u nichž nebudu vědět, zda se jim zasmát, nebo si nad nimi povzdechnout. Toho jsem se dočkala, ale jakmile roztomile nervózní Štiplová přestřihla pásku a vpustila do místnosti hejno zvědavců, otevřel se zcela jistě nový svět i těm lidem, kteří v bulvárním proudu plavou mnoho let.

„Nemám jiné ambice než fotit na mobil. Nechci se tahat se zrcadlovkou, mobil je ihned po ruce a zachytí okamžitě tu pravou situaci,“ řekla mi autorka. Přestože se její prohlášení zdá až urážející vůči těm, kteří s rychlopalnými děly čekají hodiny na správný záběr a pak za ně vyhrávají ceny, je pravda, že právě v té „primitivnosti“ a hajdaláckosti je něco dechberoucího. Štiplová nehledá záměr, jak oslovit diváka, ale jak ho přimět zamyslet se. Opravdu byste měli závidět ten nablýskaný svět? A je vážně tak těžké si uvědomit, že každá mince má dvě strany?

Hvězdy svých snímků, většinou právě provokující svou bizarností, odlišností, povrchností a někdy i hloupostí, dokázala obnažit jedním stisknutím mobilu na kost. Ukázala totiž jejich obyčejnost. Najednou nemají čím vyniknout a konečně vidíte to, co má být pod povrchem. Vrcholem její výstavy byly fotky právě Ornelly Štikové (20). Vysmívané, nenáviděné skorocelebrity, matky syna s podivným jménem a ženy, která byla loutkou v rukách své vlastní matky, proto celý rok okupovala první strany bulváru. Když se vymanila z jejího vlivu, vkročila do země nikoho a teď okupuje výstavu Olgy Path Štiplové. Nejspíš je to tak správně. Stačí zachytit její radostný výraz nad jídlem, aby to došlo úplně všem. Vždyť je to ještě malá holka, proboha!

A právě proto jí čestné místo náležet nemělo. Olga Path Štiplová možná podlehla pocitu, že jméno její kamarádky přitáhne větší pozornost. Zbytečně. Výstavu s názvem Pod povrchem slastí v galerii Idea byste si totiž neměli nechat ujít kvůli těm, kteří nevisí na největším obraze a ani na nejlepším místě. Právě jejich intimní portréty vám o tomhle zvláštním a nepochopeném světě řeknou daleko víc.