Poté, co jsem dvakrát během roku potratila, jsme se s manželem začali obávat, zda se nejedná o něco vážného. Lékař nám říkal, že ještě nejsme tak staří a že to máme ještě zkusit, než nás pošle na vyšetření. A tak jsme to 3 měsíce po posledním potratu znovu zkusili. Moje sestra byla v té době taky těhotná a řekly jsem si, že by bylo fajn, kdybychom měly podobně staré děti. Právě jsem se radovala nad pozitivním těhotenským testem, když mi moje sestra zavolala. Řeka mi, že se stalo něco hrozného, že její dítě je asi postižené a že jí brali plodovou vodu. Hrozně plakala a nebyla k utišení. Říkala jsem jí, ať nejančí, že se teprve ukáže, oč se jedná a že přece ví, že jsem taky už dvakrát potratila a že to nevzdávám.

Sestry mi bylo hrozně líto, bolelo mě z toho u srdce a moje obava o naše vlastní dítě ještě více stoupla. Po několikatýdenním čekání, které bylo skoro nesnesitelné, se ukázalo, že chlapeček, kterého sestra čekala, má nebalancovanou translokaci. Sestra celou tu dobu probrečela, trápila jsem se já a s námi celá rodina. Sestra šla na přerušení těhotenství ve 22. týdnu těhotenství. Byla z toho zážitku úplně špatná a musela začít chodit k psycholožce, aby to zvládla. A to nejhorší pro mě nastalo potom – stejně jako moje sestra jsem absolvovala řadu vyšetření i já a zjistilo se, že obě máme stejnou balancovanou translokaci. A bohužel se zjistilo, že sice čekám naši vysněnou holčičku, ale je také postižená stejnou nebalancovanou translokací jako dítě mé sestry. Já jsem nakonec prodělala přerušení přesně o 3 měsíce později.

Sestra nemá nyní na další těhotenství pomyšlení. Já jsem ale o 6 let starší a moc času už nemám. Rozhodli jsem se s manželem jít cestou mimotělního oplození a genetické prevence, to znamená použít metodu PGD, aby se vybralo zdravé embryo, které translokaci mít nebude. Hrozně jsme se na to po 3 potratech upjali, ale naše další zklamání nás vrhlo zpět do deprese, bylo nám řečeno, že naše pojišťovna nám odmítla schválit úhradu tohoto vyšetření. Ptali jsem se lékaře, o kolik peněz se jedná. Řekl nám s omluvou, že řádově přes 60 tisíc korun za PGD a ještě dalších cca 35 tisíc za IVF, což je normální a platí to všechny páry v ČR, co jdou na umělé oplození. Tolik peněz jsme dohromady dát neuměli. Po tom všem, co jsme prožili, mi ujely nervy a rozbrečela jsem se v ambulanci u lékaře, na kterého jsem spustila, jak je to možné, že když chceme zdravé dítě, a dá se to zajistit, tak že na to nemáme nárok u pojišťovny. Zjistili jsme, že ostatní pojišťovny tohle hradí svými pojištěncům bez problému, jenom naše pojišťovna ne.

Rozlítila jsem se, že se okamžitě jdeme přehlásit jinam. Lékař nám ale řekl, že letos jsme již tu možnost promeškali a přehlásit se můžeme nejdříve až za rok. Je to pro nás zdrcující a náš život ztratil smysl. Nemám sílu již dále zkoušet otěhotnět bez testování embryí, když vím, že buď potratím anebo dítě bude velmi postižené a stejně zase budu muset jít na přerušení. Lékaři mi řekli, že holčička, kterou jsme čekali, měla spoustu malformací a zemřela by asi brzy po porodu a nemohla by vést v žádném případě plnohodnotný život, ani by se to nedalo nijak léčit nebo operovat. Sestra se ze všeho zhroutila a je nadále v péči psychiatrů a psychologů. My s manželem máme nyní krušné období. Při každém pohledu na malé dítě nebo maminku s kočárkem se rozbrečím, ke kamarádům, co mají děti, ani nemůžeme jít na návštěvu, protože bych to psychicky nezvládla. Čekám jenom na další rok, abych mohla přestoupit k jiné pojišťovně a doufám, že se pak ještě podaří najít dost zdravých vajíček a vybrat zdravé embryo. Mám bohužel již nižší testy na ovariální rezervu a hrozně se bojím, abych všechno nezmeškala…

Závěr? V České republice je dohromady 7 zdravotních pojišťoven. U většiny z nich se s problémy nesetkají. V okamžiku, kdy je potřeba u se ale dvojice rozhodne provést genetické vyšetření embrya ještě před jeho přenesením do dělohy ženy, a zároveň jsou partneři pojištěncem Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR, může nastat problém. Tato pojišťovna totiž preimplantační diagnostiku, jak se metoda odborně nazývá, dvojicím odmítá proplácet. Přitom pro páry podstupující léčbu má toto vyšetření velký význam. Mnoho dvojic podstupuje IVF právě proto, že vědí o své genetické zátěži, která by způsobila postižení či vážné onemocnění jejich dítěte, a preimplantační diagnostika je jedinou metodou, která toto dokáže odhalit z buněk embrya vzniklého metodou IVF ještě před tím, než dojde k jeho přenesení do dělohy a vzniku těhotenství. Postup pojišťovny je tak poněkud zarážející. V případě včasného neodhalení vážných onemocnění či postižení totiž náklady na následnou léčbu a péči mnohonásobně převyšují výši úhrady, kterou ostatní pojišťovny za provedení IVF a preimplantační diagnostiky běžně proplácí.