„Vězeňská služba mě celou dobu držela mezi nejhoršími vězni. Mezi vrahy a nejnebezpečnějšími lidmi téhle země.“ Ve věznici nemohl Kajínek bez pout ani na chodbu, byl v zařízeních s nejvyšší ostrahou. „Deset let mě šikanovali a buzerovali!“ rozpovídal se. „Přemísťovali mě z vězení do vězení, aniž by měli důvod. Mysleli si, že chci utéct.“

Podle jeho slov na něj také spousta spoluvězňů donášela, že útěk. Byla to prý závist, především ze stran vraha Roberta Templa, který s Kajínkem „seděl“ na Mírově. „Když jsem tam přišel, všichni mě znali a zdravili. On byl úplně zelený závistí, nenáviděl mě.“

Propuštěný Kajínek také stále trvá na své nevině. „Tisíckrát jsem žádal o konfrontaci se všemi svědky! Tisíckrát jsem žádal, ať je i mě posadí na detektor. Oni nechtěli a já jsem ho podle vyšetřovatelů mohl snadno oklamat.“

O svých plánech řekl toto: „Teď jsem vylezl ven, musím se nejprve nadechnout! Proč bych měl plánovat práci nebo cokoliv jiného, to všechno ukáže čas. Teď jsem tady a je mi příjemně.“ Nejraději by se však vydal na procházku do lesa. „Takhle jsem to plánoval, že vyjdu z vězení a půjdu domů pěšky.“

Nebojí se ani toho, že by si nezvykl na moderní technologii. "Já tedy nevím, ale nejsou mobilní telefony uzpůsobeny, aby je byla schopna používat většina planety? Když to zvládne každý blb, myslím, že já se svým vzděláním bych mohl taky.

Za celebritu se přes zájem médií přesto stále nepovažuje. „Já jsem nikdy nechtěl být slavný, to si ani nemyslím, že jsem. Ale jsem rád, že jsem se aspoň trochu dostal do povědomí lidí. Že se zajímají o můj případ.“

Sám Jiří Kajínek se za celebritu sice nepovažuje, ale beze sporu se jí stal. Před věznicí na něj čekali nejen novináři, ale i nadšení fanoušci a příznivci, kteří se neváhali s propuštěným vězněm fotit a žádat o jeho podpisy.