Úmrtí v rozpáleném autě? To je noční můra, která se opakuje každý rok. Spousta nezodpovědných lidí nechá ve voze dítě nebo psa. Okna jsou zavřená, klimatizace vypnutá a z auta se pomalu, ale jistě stává smrtící sauna, ze které nejde utéct. Vyzkoušeli jsme si, jaké je to být v kůži člověka, který prostě nemůže ven a čeká, kdy přijde smrt

„Celý test jsme zkusili pojmout sportovně, že to nějak dáme. Ani jeden z nás nevěděl, do čeho přesně jde. Ze začátku jsme se snažili hrát slovní fotbal, ale po několika minutách se nám přehřály mozkovny, tak jsme na nějaké intelektuální hry rezignovali a už si jen zkoušeli normálně povídat. Konverzace se s rostoucí teplotou převedla na to, kde všude už jsme zpocení, a pořád odhadovali, kolik minut už máme za sebou,“ říká redaktor Honza.

Redaktor Honza byl zpocený na kost už po pěti minutách. Redaktorka Kristýna se držela. Zdálo se, že se jen tak nějak zahřívá na provozní teplotu. Po cca 8 minutách se začala potit i slečna. Vzduch v autě byl totálně vydýchaný.

Technika selhala jako první

„My jsme se drželi, ale technika umřela jako první. Konkrétně odešel teploměr, který jsme koupili krátce před pokusem. Byl umístěn na palubní desce auta, a když teplota ve voze dosáhla 50 stupňů Celsia, tak zkolaboval a ohlásil eror,“ směje se Honza.

„Když jsme nastupovali do auta a zahájili test, bylo venku nějakých 32 stupňů a v autě asi 37 stupňů. Hned, jak jsme za sebou zavřeli dveře, začala teplota stoupat. Po pár minutách už jsme ani nebyli schopní hrát slovní fotbal, jak se nám přehřívaly mozky. Já osobně už jsem po pěti minutách byl zpocený naprosto všude. Začínalo se mi i špatně dýchat, měl jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro. V autě nebyl snad žádný vzduch. Původně jsem chtěl vydržet déle než Kristýna, ale začal jsem si uvědomovat, že to prostě nezvládnu. Fakt se to nedalo. Bylo tam šílený vedro. Když jsem po 21 minutách ohlásil, že už to nedám a musím ven, bylo ve voze nějakých 62 stupňů Celsia. Kristýna vydržela ještě asi o 10 minut déle. Nedokážu si představit, jaké to musí být pro dítě, když ho tam rodiče nechají třeba hodinu,“ říká Honza.

U opuštěného dítěte samozřejmě běží čas jinak než u dospělého. Naši redaktoři také věděli, že mohou z auta odejít. A venku je natáčeli jejich kolegové. Stačilo jen dát signál, že už se to nedá vydržet. Jenže dítě venku rodiče nevidí. Dostává navíc strach, že je zcela opuštěné. Fyziologické funkce selhávají, psychika se rozsype…

Jak viděla test redaktorka?

„Ze začátku to bylo docela v pohodě. Povídali jsme si a chtěli jsme si to čekání na ten ‚smrtící pocit‘ zkrátit. Vzduch se v autě rychle ohřál a bylo tam najednou nedýchatelno. Sama jsem říkala, že mám nějakou průpravu ze solárka, takže jsem od začátku věděla, že to vydržím déle než Honza. Což byla pravda. Když šel ven, už tam bylo fakt hnusně. Nepanikařila jsem, ale vůbec se tam nedalo být. Vzduch už byl vydýchaný, teplota kolem pětašedesáti stupňů. Vydržela jsem nějakých 27 minut. Už mi také vadilo, že jsem tam najednou sama. Ten pocit byl horší, tíživější. Ještě bych to asi pár minut vydržela, kdybych si třeba mohla na mžik loknout čerstvého vzduchu… Ale to nešlo. Už bych do takového pokusu znovu nešla, jednou stačilo,“ říká Kristýna.

Když se z auta dostal Honza, potřeboval rychle napít a polít vodou. Během hodiny po skončení testu do sebe Honza dostal tři litry vody. Pořád ho ale bolela hlava. Vlastně po fyzické stránce se naplno srovnal až večer, když si dal v klimatizované hospodě pivo…

Kristýna měla průpravu ze solárka a sauny. Když vylezla z auta, měla také žízeň. Vybrala si tu nejvychlazenější plechovku nápoje. Nepila hned. Chviličku si užila ten pocit, že v ruce drží něco ledového…

V žádném případě nenechávejte v autě v tropických vedrech děti a domácí mazlíčky. Nikdy nevíte, co se při vašem „rychlém nákupu“ může stát. Nikdy nevíte, kdy se k vozu vrátíte. Když necháte na centimetr stažené okénko, tak to moc neřeší. Jen tragédii o pár minut odvrátíte…