Jak mi zmenšovali prsa: Nastal den operace, pacienta jako já by nikdo nechtěl. Takový cirkus na sále ještě nezažili!

Zástupkyně šéfredaktora eXtra.cz Barbora Koukalová ve svém souboji se zmenšením gigantického poprsí…

Jako bych šla na smrt To jsem si tedy myslela já sama o sobě, začala jsem si představovat svůj pohřeb a tak, googlovala jsem případy úmrtí během celkové anestezie a dostávala jsem záchvaty zimnice. Celá redakce ze mě měla samozřejmě prdel a Pavel si přál, abych umřela a pak se našel v mém nemocničním pokoji dopis na rozloučenou, že by to jako mělo čtenost. Kolegyně, nejlepší kamarádka a navíc sousedka ze stejného domu Markéta za mnou celý den běhala a káravě mě napomínala, že nesmím kouřit a ani si dávat panáka, protože je středa večer a ve čtvrtek ráno mě čekala operace.

Nevěděla jsem, jestli zabít dřív ji nebo sebe.

Chytla jsem Pavla za flígr a nakázala mu, že tam ráno půjde se mnou. Řekl ne. Přišla Markéta a řekla, že tam ráno půjde se mnou. Chtěla jsem říct ne. Protože kdybyste ji znali, věděli byste, že ráno bude chytrá jak rádio Jerevan a dávat mi rady, co mě akorát vyděsí. Přišla ke mně večer s ručně nakresleným přáním, ponožkami, botami a plyšákem a říkala chytrosti jako A máš s sebou jídlo? A máš s sebou vodu? A četla jsi ty předoperační pokyny? A jdi brzy spát. Složila jsem bezmocně hlavu na stůl a nakázala jsem jí, ať je v sedm ráno připravená.

Do Medicom Clinic ráno přišla ona a za sebou vlekla zelenou trosku se sbalenou taštičkou, která se snažila tvářit jako příčetný člověk. Měla jsem strašnou žízeň, ale nesměla jsem se napít. Zakopla jsem v čekárně o svého kamaráda Petra Vojnara, který tam přišel se mnou natáčet video o proměně, a prosila ho na kolenou, aby mi někde ukradl vodu. Samozřejmě se na mě oba vykašlali, dali mi oba pusu a nechali mě tam skučet, že umřu během anestezie.

Pak přišel ke mně anesteziolog. "Kouřila jste?" "Ne." "Už jste na nějaké operaci byla?" "Jo." "Jedla jste naposledy?" "Včera v osm." Chvíli si něco psal do desek a pak říká: "Protože jste na kameře, nedostanete nic na uklidnění, než půjdete na sál, ale nebojte se, tady jsou ti nejlepší, všechno bude fajn."

"Já budu mít kanylu v žíle," řekla jsem hluše zhroucená na posteli ve svém krásném pokoji, kde jsem měla ležet sama. Chvíli na mě nechápavě koukal a pak mi nakázal obléct se do jejich košile a vzít si speciální punčochy. Přišla sestra Katka s infantilní tužkou Hello Kitty a povzbudivě se na mě usmála. "Kanyla...," hlesla jsem. Hahahaha, zasmála se a šla pryč. Vešel kameraman a něco na mě mluvil a namísto jeho hlavy se přede mnou začala zjevovat obrovská kanyla v žíle, co hejbe jehlou namísto pusy. Pak přišla další kanyla a řekla: "Tak jdeme, slečno," a vedla mě na operační sál, kde už na mě byly nachystané sálové sestry, dva chirurgové, ten boží anesteziolog a věc, z níž bude viset jehla, co pak půjde do mé žíly.

Sedla jsem si na operační stůl a někdo na mě pořád mluvil a na něco se mě ptal, lepili na mě jakési věci, kamera na mě svítila, ale já jsem jenom pozorovala sálovou sestru, co vybalila jehlu z obalu, a chytla jsem se za ohbí ruky: "Já nesnáším kanylu v žíle," začala jsem se jim kroutit pod rukama a vstávat ze stolu. Laskavé ruce kohosi se mě zase snažily položit na stůl, ale to se blížila sestra s tou strašlivou věcí a chtěla ji do mě vrazit. Vhrkly mi do očí slzy. "Ona mi tam chce píchnout jehlu!" otočila jsem se zoufale jako na poslední záchranu na svého zmateného chirurga Horynu, neboť tohle asi ještě nikdy nezažil, zatímco jeho kolega, MUDr. Issam Alawa, se mi snažil vysvětlit, co mě čeká. Bude mě to sice bolet, ale budu mít krásný prsa a Horyna je nejlepší a nemám se bát, smály se jeho oči nad rouškou. Nic z toho jsem neslyšela, ležela jsem na stole úplně ve smrti, co mě za vteřinu čeká, přestože nikdo nikdy ještě neumřel na kanylu v žíle

Jak se znám, byla bych první.

Nebylo zbytí. Musela jsem povolit ruku, neboť operace měla v plánu trvat tři hodiny a já jsem už deset minut dělala na stole cirkus. Anesteziologova rouška u mé hlavy mi řekla, ať se ho chytnu za ruku a dívám se mu do jeho krásných očí. To neměl chudák dělat. Začala jsem ho drápat zoufalstvím jak lvice, z očí se mi valily slzy a ječela jsem kanyla na celej sál. Vpich trval jen vteřinu, pak někdo otočil kohoutkem s nějakou báječnou věcí a během tří vteřin bylo po mně.

Na sál jsem šla v jedenáct, vzbudili mě kolem jedné odpoledne, obvázanou, zmatenou a dokonale pitomou. Prsa byla fuč a strašně to bolelo. To nejhorší ale teprve mělo přijít poté, co jsem se dokonale probrala a přestala dokonce i myslet na to, že mám něco v žíle.

Ale o tom až příště. Ve čtvrtek. Na eXtra.

+ Další 3 fotografie

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní