Její provedení je přitom ukázkové. S elegancí patagonského tučňáka se přikolíbá ke zdi a na místě, kde ještě nikdo v celé historii nemocnice nestál „jen tak“, se dá do díla.

Využívá do dnešního dne skrytých předností muslimského hávu a nepozorovaně tlačí. Je ale ohleduplná. Skupinu lidí u výtahu od smradu spolehlivě ochrání její kouzelná igelitka.

Na závěr jemně pokrčí kolena a dílo je hotovo. Autorka si je jistá sama sebou, a tak aniž by zkontrolovala svůj výtvor, rychle mizí ze scény.

Za sebou zanechává svůj názor na architektovu představu o rozmístění toalet v istanbulské nemocnici a mnoho udivených výrazů.