Bylo mi jasné, co mě v Hyde Parku čeká: proti mně naladěné publikum a moderátor – inkvizitor, obojí samozřejmě v pořádku a na místě, ostatně moje auditorium bylo v tu chvíli do jednoho v Ordinaci v růžovce a ne na ČT24.

Ve snu by mě nenapadlo, že jinak sympaťák Bohumil Klepetko bude proti mému očekávání slabý jak čaj a k tomu nepřipravený tak, že by mě tam víc podusil hluchoněmý finský moderátor dostihového sportu.

Sám jsem podnikl nezbytnou, ale fakt jen základní přípravu na popravu: nastudoval jsem si konkrétní příklady, kde mohu Českou televizi snadno usvědčit z bulvárně – marketingových postupů, proklepnul jsem si Klepetkovu pracovní i privátní sféru a slabá místa v nich, vypsal si pár citací, nalil si do hlavy pár statistik a faktů a s pokrčením ramen šel na porážku.

Klepetko se „připravil“ asi nějak takhle: jedním okem zkouknul Dělníky bulváru (no spíš je proskákal myší stylem start – střed – závěr) a šel si dál číst Revolver Revue. Neotevřel bulvár ani na vteřinu a ten můj už vůbec ne. Chraň Bůh, že bych toho já – v jeho očích mediální mrdka a kašpar ‒ byl hoden, ale on to měl udělat kvůli divákům, kteří očekávali, že mě zasype argumenty. A vymáchat mě fakt není těžké, nota bene na této platformě, v jeho show, vydán napospas, po zásluze předhozen vlkům.

Připadal jsem si tam, jako bych byl u Klepetka na jointu po bábovce s čajem. Tolik chyb při vedení konfrontačního rozhovoru jsem přitom neviděl ani na kabelovce Prahy 13. Klepetko zcela nepřipraven a bez jakékoli rešerše mé práce například hází do placu výzvu, abych mu tedy řekl nějaký příklad významné kauzy, kterou konkrétně eXtra rozjelo. V klidu mu říkám, že skandál s pornoparty Kate Zemanové měl ohlas ve sdělovacích prostředcích celého světa, a to proto, že bulvár na kauze usvědčil Hrad z prokazatelné lži a naprosté absence soudnosti při komunikaci s médii. A bylo po kontroverzi i Klepetkovi, který dobře ví, že o Milošovi se po šaškárnách ve střižnách ČT (vystříhané vrávorání u klenotů, únik záběru jeho pádu v zákulisí) mluví s mimořádnou obezřetností, a chudák musel otočit list.

Vzápětí se chytne dalšího stébla a ptá se mě, jak to, že tvrdím, že nelžu, když v dokumentu Dělníci bulváru píšu online z kostelního koncertu Džambulky s doprovodným programem v podobě akční vložky Macura – Rychtář z vozu před kostelem a vymýšlím si ho, u čehož se tváří vítězoslavně, a mně okamžitě docvakne, že si při „přípravě“ rozhovoru se mnou onen chat (na kterém mě hodlá nachytat!) ani neprošel, tudíž neví, že je psán tak ironicky, že fakt, že si jen dělám prdel, je zřejmý už z titulku. Vysvětlím to a on se zeptá znovu. To už mi ho je líto, a tak z onoho vylhaného chatu cituji: „Iveta zpívá Tři oříšky, atmosféra Vánoc je všudypřítomná, dojetí, ke zpěvu se přidávají všechny tři přítomné ochranky.“ Načež se mě Klepetko triumfálně zeptá, zda moji čtenáři věděli, že si to vymýšlím… Boha jeho. Kdyby na pět minut otevřel eXtra, ugriluje mě. Veselovský by mě vykuchal zaživa za dva dny staré pojednání o privátní sféře Záruby s Fridrichovou, za balancování na hraně tiskového zákona, který okatě obcházím a vystavuji tak vydavatele rizikům, za prokazatelné protiřečení si v otázkách spolupráce s celebritami, za přiznání přijímání úplatků, za zaujatost a neprofesionalitu…

A Klepetko? Drží v ruce jeden jediný trumf, který mu poradil někdo příčetnější v redakci, a to problematiku rozporů při aplikaci autorského zákona v návaznosti na krádeže fotek privátní sféry a dětí ze sociálních sítí v online médiích. Nastoupí na mě a skočí mi na starý trik, který prase jako já zoufale tasí, když cítí, že by to mohlo klapnout, a ono to klapne. Pane bože, to mu nedošlo, proč jsem mu minutu před přenosem řekl ve studiu, že mě zaujala biblická jména jeho tří synů, protože sám hledám jméno pro dítě? Že jsem se potřeboval ujistit, že bude v tenzi už z toho, že monstrum jako já má v puse jména jeho dětí? V té vteřině jsem věděl, že ho mám a v nouzi nevypálím slepý náboj. Stačilo namísto rozpaků z tématu, kde jsem slabší, vypálit větu o tom, že mu klidně ukradnu fotku jeho v plavkách u bazénu, kde má okolo sebe děti, a ač bude technicky v právu, poměrně snadná klička mi umožní protahovat soud tak dlouho, že to složí, jen ho přestane bavit platit faktury advokátovi. Stejné zděšení (praktikující katolík Klepetko a jeho tři děti na fotu ve vzácných chvílích relaxace a to vše v rukách Novotného a jeho hyen, o čemž se právě teď bavíme v živém vysílání veřejnoprávní televize, svatá matko boží), které už mi jednou předvedl, a okamžitá kapitulace a šup za dotazy diváků… Pche, tohle zkusit na Drtinovou, rozcupuje mě jak cár papíru.

Ptám se, milý čtenáři, jak je vůbec možné, že mě – v pořadu, kam jdu předem hájit neobhájitelné před auditoriem a moderátorem, od kterého nemohu čekat nic než oprávněné odsudky a pochyby, navíc ve zpravodajském interaktivním formátu, kde pomáhají i předvybrané dotazy diváků – nechá Česká televize exhibovat, ztrapňovat moderátora i diváky, zneužívat a provokovat šéfa Respektu Taberyho (2 hodiny před přenosem mě nasral jeho neprofesionální redaktor, udělal jsem to schválně) a účelově promovat bulvární web, svou práci a bulvár jako takový? Opakovaně si tam protiřečím, protože nejsem tak zkušený, abych v živém veřejnoprávním zpravodajském vysílání neselhal pod tlakem, a moderátor nejenže toho nevyužije, ale sám mě nechává odvádět pozornost, poukazovat na jeho nedostatky a usvědčovat instituci, kterou reprezentuje, z bulvárnosti, přičemž polovina mých argumentů proti ČT stojí na tak vratkých nohách, že by mě snadno vyargumentoval i vrátný v budově Vysílání pro děti a mládež.

Jak mohou do vysílání pustit dotazy lidí, kteří zjevně nedrželi v ruce bulvár pět let a jejichž invektivy jsou tak stupidní („Píšete 99 procent lží, cucáte si to z prstu, jen počkejte, až vám soudy ukážou…“), že člověk mého postavení, zvyklý z nepřetržitého pobytu na barikádě na sofistikované ataky protistrany, nejenže nepocítí náznak nejistoty, ale ještě dostane prostor divačku urazit. Za vrchol zoufalství pak považuji dotaz divačky, který byl puštěn do vysílání dramaturgem, který nemůže být při smyslech. Co čekají, že řeknu na otázku „Kam volal pan Janoušek od té nehody?“ jiného, než že rovnou začnu hájit Janouška, osočím diváky z předsudků, a než se proberou, dorazím je větou „Nemám rád lynče“, aby měli v obýváku co řešit, a vzápětí záměrně použiju termín lůza, což mi Klepetko sežere i s navijákem a nechá mě v odpovědi pozurážet ty proti mně zaujaté, které jsem ještě neurazil.

Následný dotaz „Nebude se vaše dcera jednou stydět, až to uvidí?“ už jen demonstroval míru zoufalství štábu pořadu, ve kterém mi (byť jsem defenzivní a jen v rámci možností sofistikovaně odrážím ataky, neb není jiné cesty jak přežít) nedokáže čelit moderátor, a tak si ze sta zajímavých dotazů, které se do vysílání nedostaly, vyberou ten nejubožejší, který – poté, co otevřeně popíšu současný stav tuzemské mediální scény, bez okolků a na rovinu odpovím na záludnosti, učiním deset žalovatelných výroků, nelžu a s otevřeným hledím čelím přesile – mě má asi rozhodit, ale namísto toho je mi platformou pro zopakování toho, že umím uživit rodinu, jsem úspěšný autor, hvězda svého oboru s perspektivou dalšího růstu, a dokonce mě nechají říct poslední slovo o tom, že mám štěstí, že dělám pro konkrétní bulvár, který mi dává prostor pro svobodný výkon novinářské práce.

Za celou tu hodinu jsem nepředvedl nic světoborného, jen jsem v rámci svých omezených artikulačních a vědomostních schopností velmi snadno reagoval na slabou protistranu, které přitom stačila na profesionální výkon hodný zpravodajství ČT a oprávněnou argumentační nadvládu desetina času, který jsem přípravě na pořad věnoval já, který jsem Klepetka, člověka s dvacetiletou praxí ve zpravodajství, zásadně přecenil, zatímco on mě podcenil. A co je horší, zakrýval to spolu s dramaturgií na poslední chvíli tak okatě a trapně, že to dle reakcí vadilo i řadě diváků, kteří čekali, že mi konečně někdo vysvětlí, co je to elementární morálka a slušnost při výkonu povolání.

Asi si pana Klepetka pozvu já do své show na Nově. Jen tak, z prdele. Vím, že nepřijde. Ještě bych se ho tam mohl pro změnu ptát na jeho práci a její zábavnost, či kvalitu. A zvládnul bych to sám, bez podpásovek a milionu diváků své show za prdelí.

Já se totiž na své hosty připravuji. Moji diváci to považují za standard.

Zdravím na Kavky…

Zdravím na Kavčí hory.