Větu „Nechápu, na co ty talentové soutěže jsou, když už je zpěváků dost“ může vyslovit jen věci neznalý amatér, který trapně fakt věří tomu, že v Hlasu, Factoru a dalších zbytečných pořadech jde vážně o to objevit talentované zpěváky a žongléry.

Je to klam, kterému společně s domácími televizními vězni bohužel podléhají i někteří novináři.

Nemusíte přece dvakrát rozumět televizní dramaturgii a současným formátovým trendům, abyste rozklíčovali, o co jde primárně tisíckrát víc než o talent.

Jde o příběh! Surový, tvrdý, hodně sociální. Proto nekonečné medailonky, proto ten akcent na „backround“ jednotlivých chudáků, kteří si myslí, že jim chce televize pomoci s kariérou.

Pche. Osud vítěze je to poslední, co televizi zajímá. Tu zajímá jen momentální sledovanost a objem a cena prodané reklamy v průběhu show. Hlas si strč do prdele, talente, my chceme mrtvou matku, nemocného tátu, exekutory za plotem a diagnostikova­nýho raka.

Pokud jsi k tomu ještě cigoš a nevidíš, vítej, jsi tu správně.

Ale ne kvůli sobě.

Kvůli nám.

A talentu, hi, hi…