Psát o sobě mi dnes přijde ještě trapnější než lidé, kterým nadávám, že Stanislavu Grossovi přejí utrpení a smrt, ale nevyužít unikátní příležitosti vypsat se z traumatu neumím.

Byla to pro mě před rokem v březnu bomba, tedy věděl jsem, že to bude atomovka i mediálně. Měl jsem jistotu, že umírá, byl jsem první, tedy myslel jsem si to, a rád jsem zajímavý, stejně jako jsem rád, když eXtra cituje konkurence, která mě poslední měsíce za trest – natruc, abych viděl – ignoruje, když rodím, či bourám a zázračně ožívá, když si se mnou za její pomoci vytírá zadek vychcánek tribun lidu Vetchý (nechal mě žít jen Blesk a dobře ví proč) , a já miluji, když kolegy donutím citovat alespoň eXtra.

Všem v redakci jsem nařídil přestat psát a vysvětlil jim, co se v těchto situacích dělá a jak se bomba, kterou převezmou i některá média v okolních zemích, jen se potvrdí, vlastně dělá. Byl jsem v ajfru a nadržený jak Okamůra na mladou Štiku.

Pak jsem si mezi řádky webu Blesk.cz všiml něčeho zvláštního. Nebudu konkrétní, nesnáším, když mi někdo vidí do hlavy, a navíc bych znásobil už tak velké dusno, ale viděl jsem to tam jasně.

Oni to vědí.

A nepíší to. Proč?

Když Blesk něco ví a nepíše to, má důvod. Někdy jiný, než že někdo důležitý pro nás dal premiérské milence náhrdelník za mičudu, nebo, že nadutý slavoman Novotný prostě o porodu dcerky a své reinkarnaci na D1 číst nebude, ač by rád, jako každá celebrita (johoho), protože zlobí a je třeba mu ukázat, že není ředitel zeměkoule.

Tlaky nebo dohody, vždycky je to stejné a nejsem jiný, jen hraju nižší soutěž, kterou výjimečně hraji rád, a kdybych napsal zemanovsko-babišovský důvod proč, tak jdu ještě o tři soutěže níž už proto, že tohle se v našem bulvárchlívě neodpouští.

Musel jsem vědět, proč to kluci z Holešovic nenapsali. Vylekalo mě to, protože ten důvod musel být sakra silný a ČSSD fakt nepatří mezi strany, které se u nás šetří.

Napsal jsem člověku z vedení nejčtenějších novin v zemi, o kterém jsem věděl, že mě má rád, protože jsem sice střelec a občas ujedu proti proudu, ale novinařině (jo já vím, na novináře si jen hraju, ble, ble, hele, povíme si to jindy), respektive bulváru rozumím a hraju fér, pokud mi někdo vyloženě nesere na hlavu.

Znělo to nějak jako: „Ty to o tom Standovi víš, co? Proč?“

Ve snu by mě nenapadlo, že mě dokáže zastavit, věděl v tu vteřinu, že a přesně co píšu.

Odpověď mě vrátila do reality tak nečekané, že jsem řekl kolegům, ať se na to celé vyserou, že jim řeknu proč, až si dám na verandě cígo, a oni ať se hned vrátí k té bitce Macury s Rychtářem a Ivetě, která byla, zatímco se rvali, zase na Karláku na kapačkách.

Napsal mi: „Ty dvě holky o tom nevědí.“

Moje žena byl tehdy podruhé krátce těhotná, Grosse jsem osobně znal, jsem prase, ale takové zase ne.

Nechal jsem to být.

Za dva týdny na mě homepage Blesku.cz křičela obrovskou ovázanou Standovou dlaní a přes ni tučně: „MRTVÁ RUKA.“

Neměli to tehdy připravené stejně jako já, neměli přesnou diagnózu, jo, jasně, a ty holky to nevěděly a Novotný, po svém a nezkušeně, vypálí bombu, kterou si můžeme dávkovat po našem a pomalu, kterou pak až do jeho odchodu do nebe budeme všichni hrát právě přes jeho děti, které budeme litovat, o jejichž zaplacených kariérách budeme oslavně psát, jen aby národ nad texty přemýšlel o tom, že jim umírá tatínek, budeme k nim děsně citliví a slůvkem neřekneme nahlas to, proč to všechno děláme, protože národ chce vidět „zloděje Grosse mrtvého“ a lidi se uklikají při každém článku o jeho holčičkách a ženě, donátorce muzikálů a aktuálně hodně žádané vdově, u které mimochodem rozumím všemu, co dělá a v zájmu svých dětí i svém udělá.

Jako vždycky to šéfredaktor Blesku udělal zkušeně a o trošku lépe než já. Je chytřejší, je zkušenější a věděl, jak na mě. A zůstal při tom člověkem. Kterým i je, jen musí sem tam šlapat močál s politikou, či dalším z pěti ovlivňovačů českého moravského mínění, které u nás rozhoduje o tom, kdo je prezident a kdo už není kuchař lidu No.1, ale blázen, kterého je třeba teď zašlapat, neb zlobil a my máme nového jedničku, starý ať si šlape vodu bez nás. A s ním každý, kdo se nám a celému systému naivně postavil. Musíme, sorry.

Z toho nejde vyjít s čistým svědomím nikdy. Manželka mi v zimě při událostech na ose Hruška – Novotný – Nova – Blesk, o kterých dodnes nejsem schopen normálně mluvit s nikým, krom ní a otce, řekla, že když dostoupám na kariérní level šéfů velkých novin a zpráv klíčových televizí, když začnu nuceně tančit s peklem, nebude v životě šťastná, a že teď je.

Příště se na nevinné děti vykašlu. Anebo se vykašlu na tuhle práci. Myslíte, že kecám?

Nekecám, jen sbírám odvahu. Chci taky do nebe.

Jako děti Stanislava Grosse.

Které se tam se mnou a svým tatínkem stoprocentně nepotkají.

Ale budu možná chodit o milimetr rovnější než někteří lidé, kterých jsem si ještě nedávno vážil.

Odpočívej v pokoji, Stando, děti i stará jsou do smrti zajištěný.

Taky na tom dělám, ale víš jak, nemusí to být za každou cenu…

Jenom jestli zase nejsem naivní a nelžu vám i sobě gerojsky do kapsy.

Že jsem jinej…

Že nejsem taky přizdisráč a alibista, jako všichni kluci, které jsem tu zmínil, a podělám se s rukou na čerstvě zakoupené Bibli až tváří v tvář smrti…

By the way, věděli jste, že Jirka Korn má…

Kolegové od konkurence, dám vám čas to připravit.

Jdu na verandu na cigáro…