Zlodějská chátra, co okrádá turisty a dělá ostudu městu, po kterém mě už nějaký čas, co jsem bez řidičáku, vozí.

Takovou mají pověst, kterou jim dělá pár desítek hajzlů z šesti tisíc lokajů zlaté Prahy. Mě ale vozí jiní taxikáři. Je jich pár, pracují pro nejmenovanou společnost, u které si dobrovolně pronajímají rádio, naději na lepší ryto a často i samotné auto, protože nemají nic, návdavkem často ještě závazky, které spíš nesplácejí, než splácejí, protože jejich aktuální „majitelé“ jsou při vymáhání drsní tak, že exekutoři by si měli dělat poznámky.

Jeden si nechtěl koupit (?) firemní stejnokroj, do kterého se společnost, u které otročí, pardon, dobrovolně provozuje své svobodné řemeslo frajerů, rozhodla své ovečky obléknout, což chápe a rozumí tomu, kdyby si nemusel od známých svých majitelů koupit nekvalitní konfekci s logem společnosti za dva talíře.

„Platím jim za auto třicet měsíčně, jsou Vánoce, vole, nemám ani na dárky, ale nepočkají,“ říká mi jeden z nich. Ví, že si ho nahrávám, a je mu to už dávno jedno, stejně jako dalším, kteří mi popisují svoji aktuální realitu. „Nezvládám v pondělí dovézt pokaždé osm, někdy dám méně a doplatím to ve středu. Hrozí, že když nevytopím tu bundu, je s prodleními konec, a abych to pochopil, dali mi pokutu za kouření v autě. Dvojku. Je tam rozpětí pětikilo až dva a půl,“ procedí mezi zuby a dál unavenýma očima hypnotizuje křižovatku na Palmovce, kudy před pár týdny zoufalý odjížděl od O2 Areny, kde po koncertě Eltona Johna městská policie vyhnala z Ocelářské ulice čtyřicet vozů všemožných legálních firem, protože se tam nesmí stát, ale on si za půl hodiny točil na mobil, jak si na stejném místě v klidu postávají „černí“ kolegové. Jednoho jsem vyfotil sám. Na Hlaváku naložil přede mnou dva zřejmě Japonce, a aby měl jo klid, sundal hned z auta veškeré znaky taxislužby, na kterou si jen hraje. Nehrozí mu skoro nic, dá-li si pozor. „Kontrolovali mě od listopadu čtyřikrát a ti zmrdi u Deana na Kozím plácku se mi smějí, že je kontroluje tak maximálně manželka. Sere nám na hlavu město, policie, zaměstnavatel, média nás mají radši jinak, hlavně koho to zajímá, je to přeci moje volba…“

Nejhůř je na tom „plešatec“, mám ho tak v mobilu, je mi ho líto stejně jako prodavače Nového prostoru na Muzeu nedaleko od redakce. Vlastně ještě víc.

Jezdí i čtrnáct, šestnáct hodin denně, někdy nespí vůbec. Nemůže. Provozuje „svobodné“ řemeslo, jehož specifikem vždycky byla možnost určit si šanci na vyšší výdělek delší pracovní dobou, nebo naopak tři dny nedělat nic

Zvládá v extrémním tempu vydělat jen na splátku auta, cigára a kafe, aby neusnul. Žena dávno odešla a pak byl odejit on. Halasně něco poznamenal na schůzi s majiteli. Ostatně to byla jeho volba, jít jezdit, je to on, kdo nemá svoje auto, lepší práci, důstojnost.

Zkoušel jezdit nonstop, ale narazil na systém, ve kterém společnost, pro kterou pracuje, dokáže vytřískat peníze navíc z peněz, které prací navíc vydělá. Zbytek, co mu zbude, dá často kamarádovi šéfů, u kterého si musí povinně jednou až dvakrát týdně nechat vyluxovat auto. Vyluxuje si ho sám, zaplatí stejně, nenastoupí na povinnou (?) službu včas, zaplatí. Často předem neví kolik, záleží, jak moc byl svým prohřeškem neposlušný.

Nakonec letěl a říkal, že půjde radši vykládat vagony. Jenomže venku je zima a žena už ho domů nepustí.

Po týdnu je odprosil a já ho zase rozespalého dostal přiděleného, aby mě ve firemním stejnokroji za minimální taxu odvezl domů. Lepší než být bezdomovec bez domova, ostatně ve firemním autě nebydlí v partě kolegů sám. V hodinách, kdy se o něj nemusí půl napůl dělit s jiným bezdomovcem.

Kdysi pán, pak lokaj, dnes spíš podkoní. Jinou práci nemá a nějak se začít musí. Vždyť je to jen na chvilku, než si najdu něco lepšího, kde nebudu méně než pes, který je pro běžného zákazníka, který s ním mluvit nechce, jen dalším zlodějem, kterého si musí hlídat, aby mu nepustil turbo.

Taky ho hlídám. Aby neusnul…