V uplynulých dnech se konalo hned několik protiislámských demonstrací. Na některých z nich se hajlovalo, na jiných „jen“ zaznívaly drsné výroky o čmoudech a braní zákona do vlastních rukou (lze oprávněně předpokládat, že jejich autoři by nejraději hajlovali taky, akorát jsou dost chytří na to, aby si uvědomovali, že to není právě dobré pro PR) či válce a potřebě okamžitě zavřít hranice. Naši islamofobové se opět předvedli v tom nejhorším světle.

Pakliže byste náhodou chtěli tvrdit, že se jednalo pouze o spořádané občany, kterým vadí přijímání imigrantů a do islamofobů mají hodně daleko – tzn. z naší strany jde o sprostou podpásovku – vězte, že k vidění prý byly i transparenty s nápisy „Islamofobie je bůh, Konvička (zakladatel Bloku proti islámu a hnutí IVČRN, pozn. red.) je jeho prorok“. Až by byl člověk v pokušení si myslet, že zde vzniká nějaké nové náboženství – ovšem takové, které bychom v našem vlastním zájmu měli zadusit už v zárodku. Proč? Protože každý fanatismus je v jádru špatný – a islamofobové jsou naneštěstí úplně stejní fanatikové jako někteří muslimové.

Tato skutečnost se projeví například v okamžiku, kdy se s vybraným islamofobem pokusíte vést rozumnou diskuzi. Váš oponent se totiž bude dopouštět v podstatě totožných argumentačních klamů, jaké s oblibou používají radikální věřící (čest všem výjimkám potvrzujícím pravidlo!). Dva příklady za všechny:

  1. podsouvání – islamofobové svým odpůrcům s oblibou podsouvají motivaci, kterou dotyční vůbec nemusejí mít. Zpravidla je označují za „sluníčkáře“, „multikulti pomatence“, „kolaboranty“, „prospěcháře“ apod. Ignorují možnost, že někdo si své názory – ze kterých nemá jakýkoliv užitek – může dělat čistě na základě vlastních zkušeností s muslimským světem a znalostí islámu. Možná právě proto je mezi islamofoby tak populární výše zmíněný docent Martin Konvička, který podle mého názru trpí nedostatkem obojího.
  2. kritizování islámu kvůli něčemu, co ve skutečnosti s islámem nesouvisí, a následná demagogická tvrzení „no jo, islám vlastně nesouvisí s islámem“, leckdy spojená se záměrným „rozšiřováním“ islámu na veškeré skutky, kterých se jeho stoupenci (ať už skuteční, či údajní) dopouštějí.

Skutečným problémem, kterému v současné době musíme čelit, tedy není islám, ale extremismus. Přičemž je v zásadě lhostejné jaký. Nenávist totiž plodí jen další nenávist, násilí další násilí apod. Problémem je, že extremismus islamofobů může výrazně přispět k radikalizaci dalších muslimů, kteří svým chováním vyvolají další vlnu islamofobie. Jde o začarovaný kruh, který je velmi těžké rozbít.

Jak bychom se tedy měli chovat? Pokusme se striktně odmítat návrhy na potápění lodí s imigranty, stavění koncentráků pro muslimy apod., a to bez ohledu na to, s kým sympatizujeme. Nenechme se oklamat propagandistickými bláboly typu „muslimové nás chtějí ovládnout a pak nám začnou uřezávat hlavy“ (zvlášť když většina Čechů viděla muslima maximálně tak v televizi, takže houby může vědět, co chce či nechce). Přestaňme paušalizovat. Inspirujme se příkladem nedávno zesnulého sira Nicholase Wintona a těm uprchlíkům, kteří to skutečně potřebují, pomáhejme. Zapomeňme na nesmyslné nápady typu zákaz stavby mešit či islámu jako takového, které můžou již tak dost složitou situaci maximálně ještě zhoršit, a navíc by znamenaly naprosté popření svobod, na kterých si tak zakládáme.

ALE – nepodporujme žádné absurdní verze multikulturalismu, podle kterých host může (téměř) všechno, zatímco hostitel (téměř) nic. Muslimy, kteří se budou chovat agresivně, šířit nenávist, porušovat naše zákony… vraťme šupem do zemí jejich původu nebo potrestejme dle našeho právního řádu. Nechť si u nás uprchlíci neválejí šunky, ale pracují (například v obecních službách), učí se náš jazyk atd. Snažme se předcházet problémům, jejichž příčinou jsou sociální nerovnosti. Poznávejme islám (ten skutečný, nikoliv fiktivní), diskutujme o něm, kritizujme to, co se nám nelíbí. A samozřejmě, snažme se dosáhnout toho, aby motivace k migraci slábla.

Přijde vám, že tyto věci jsou ve vzájemném rozporu? Nikoliv, nejsou. Ne každý obhájce islámu totiž nutně musí být multikulti sluníčkář, stejně jako všichni kritici islámu nutně nemusí být islamofobové. Pakliže toto našemu národu dojde a začne jednat rozumně, máme šanci na lepší zítřky.

Autor Jiří Černý je agnostik s vyhraněným smyslem pro spravedlnost. Má několik zkoušek z religionistiky a řadu známých mezi křesťany, muslimy, buddhisty… i ateisty. Nespolupracuje se žádnou neziskovou organizací, nadací apod. Dlouhodobě se staví proti fanatismu a extremismu v jakékoliv podobě.