Klára Š. žije v Paříži už 7 let, a jelikož plánují se svým přítelem svatbu a děti, přišla na řadu i otázka její žádosti o francouzské občanství. Zatímco poslední měsíce věnovala přípravě ke zkouškám z jazyka a reálií, před několika dny přišel na přetřes jiný nápad. S přítelem se budou stěhovat do Čech.

K vašemu rozhodnutí vedly události posledních dní?

Zpětně musím říct, že tuhle otázku jsme už společně s přítelem nakousli několikrát. Nejvýrazněji nás v rozhodnutí samozřejmě ovlivnil útok na redakci Charlie Hebdo a masakr, který se tu udál v pátek třináctého. Úplně bezpečně se tu ale necítím už tak dva roky. Začalo to tím, že moje kamarádky, které mají děti, si stěžovaly na to, že je musí osobně vodit do školy a ze školy každý den, protože je sami učitelé varují, že kriminalita ve městě razantně stoupá. A když jste pak několikrát do měsíce svědky toho, jak v metru někdo nahlásí bombu, že zase někde někdo přepadl a zmlátil vaši sousedku, není vám úplně příjemně.

Takže jste cítila, že je něco ve vzduchu?

Jo, dá se to tak říct. Kor ve čtvrti Saint-Denis, kde se kvůli své práci často pohybuji, a kde také policie zatkla ty atentátníky z minulého pátku. Je to čtvrť, kde narazíte na přistěhovalce z celého světa. Problém je i ten, že jich tu dost žije načerno, nemají doklady a policie s nimi tudíž nic moc nedělá. Tam se vám snadno stane, že jdete, telefonujete a někdo vám na ulici vezme telefon přímo z ruky.

V Paříži asi není úplně běžné vytáhnout si třeba v metru notebook a pracovat?

To je naprostý úlet a nesmysl. Nikdy nevíte, kdo vám ho vyrazí z ruky a uteče s ním. Všechny věci si tu musíte hlídat a držet hezky u těla.

To není moc praktické pro každodenní život.

Časem si na to zvyknete. Asi jako na všechno. A když to přeženu, lidi se koneckonců naučili nějak žít i během války. Ale není zrovna příjemné být pořád ve střehu a rozhlížet se kolem sebe, jestli vám někdo nekrade z kapsy. Lidé kolem vás by vám totiž ani nepomohli, aby se sami nedostali do problémů. Tady je úplně normální, že někdo dostane přes hubu a druzí dva jej obejdou obloukem, aby také jednu nechytli.

A policie ke zvýšení bezpečnosti nijak nepřispívá?

Těch potyček je tady denně tolik, že se nestíhají zaobírat každou krádeží. A kor teď.

Vy pracujete přímo ve čtvrti Saint-Denis, kde došlo před několika dny k velké razii. Nemáte strach?

Tahle čtvrť je odjakživa problematická. Stahuje se sem největší procento imigrantů a Muslimů v celé Francii. Teď jsme dostali na celý týden volno a do kanceláře se vracím až v pondělí. Samozřejmě, že mám strach a budeme řešit, co dál. Myslím, že dostaneme práci na doma a budeme hasit jen to, co nejvíc hoří.

V tomhle strachu se ale nedá žít věčně.

To tedy nedá. Právě proto jsme se s partnerem rozhodli, že se přestěhujeme zpátky do Čech. Nedokážu si totiž představit, že bych to tohoto zmatku a chaosu přivedla malé dítě. V Česku je zatím bezpečno.

Přítel s tím souhlasil?

Momentálně se pokouší sehnat práci. Tady pracuje jako učitel, tak možná by mohl učit i v Česku, třeba právě francouzštinu. Je to pro něj těžké, protože tady má celou rodinu i všechny přátele a Paříž oba milujeme. Ale chápe naléhavost situace. Uvidíme, co se bude dít. Neříkám, že je tohle rozhodnutí napořád a pevně věřím, že Francie zase bude krásným a bezpečným místem k životu. To může ale taky trvat desítky let.