Možná to nevíte, ale Wikipedie je plná strašidel. Po zadání těch správných hesel se ve spleti více než čtyř milionů článků před vámi objeví opravdu hrůzyplná fakta. Na některé z nejděsivějších příběhů, neuvěřitelných událostí a podivných lidí i bytostí se blíže díváme v našem seriálu. Tentokrát to bude vzácná duševní porucha, jejíž oběti si o sobě myslí, že jsou mrtví.

Zombie. Živí mrtví. Chodící mrtví. Nemrtví. Zábavní průmysl nás předzásobil spoustou výrazů pro oživlé mrtvé, stejně jako nás vybavil vědomostmi, jak takového „tvora“ zaručeně poznat a zneškodnit. Co ale nejspíš už nevíte; živé mrtvoly skutečně existují ! A tady končí všechna legrace. Takzvaný Cotardův syndrom byl poprvé popsán v roce 1880 francouzským neurologem Julesem Cotardem. Do ordinace se k němu tehdy dostal opravdu kuriózní případ. Třiačtyřicetiletá žena tvrdila, že jí chybí části těla a byla přesvědčená, že zemřela. Postupně přestala jíst, až si hladověním přivolala skutečnou smrt. S podobnou diagnózou se medicína do té doby nikdy nesetkala a Cotard se proto pustil do její bližší studie.

Popsal vzácné duševní onemocnění, při kterém pacient popírá svou existenci a zcela proti logice také tvrdí, že nemá některé tělesné orgány nebo mu chybí krev. Nejčastěji postihuje lidi nemocné maniodepresí, schizofrenií či jinou psychózou. V prvním stadiu se u pacienta objevuje deprese a příznaky hypochondrie. Ve stadiu druhém se syndrom se všemi svými symptomy už plně rozjíždí. Poslední, chronická fáze ještě více prohlubuje pacientovu iluzi o „neexistování“ a následná deprese vede až k těžkým psychotickým stavům. Někteří dokonce věří představě, že jsou nesmrtelní.

Z moderní doby je znám například případ Skota, u kterého se příznaky syndromu začaly objevovat po motocyklové nehodě. Po propuštění z nemocnice ho jeho matka vzala do Jižní Afriky. Tam začal věřit, že zemřel buď na otravu krve, AIDS, nebo na předávkování se vakcínou proti žluté zimnici a že je – vzhledem k tamějšímu velkému horku – v pekle.

V médiích se probíral také případ Brita s křestním jménem Graham, u něhož se syndrom začal projevovat po užívání antidepresiv. Večer šel spát zdravý, ráno se probudil s vědomím, že je mrtvý. A třebaže se muž se svými obtížemi zavčas svěřil rodině a navštívil lékaře, porucha nabírala na intenzitě a Brit postupně ztrácel všechen zájem o okolí, přestal o sebe dbát a jíst. Nemoc vygradovala ulehnutím do hrobu na hřbitově. Po poslední události doktoři jeho případ přehodnotili a pomocí skenů mozku nasadili konečně úspěšnou léčbu. A kdo by si snad stále myslel, že se nejedná o skutečné onemocnění a hrstka bláznů jenom náhodou trpěla na stejné výplody chorých myslí, právě skener Grahamova mozku Cotardův syndrom opřel o vědecká fakta. Části mozku, které člověku pomáhají uvědomovat si jeho tělo, totiž u Brita vykazovaly jenom minimální aktivitu.

Jaký závěr z toho vyplývá? Snad jenom mějme radost z toho, že jsme živí. Opravdu živí.