Do státní věznice v Kentucky byste na exkurzi asi jet nikdy nechtěli. Vězení, které je spíše polepšovnou pro duševně nemocné, je přesně tak hrozné, jak si představujete ústav pro choromyslné. A co všechno tam s nemocnými provádějí.

Tady byste ale byli svědky skoro až nelidského zacházení s chovanci, které je ovšem prospěšné nejen pro ně samotné, ale hlavně pro jejich okolí. Duševně nemocní vězni nejsou nebezpeční nejen sobě, ale velkému riziku se denně vystavují dozorci a doktoři. Každý den se tu odehraje až osm napadení, z toho několik z nich je pro dozorce přímo zdraví ohrožujících. Sedí tu zejména vrazi a násilníci, kteří si vůbec neuvědomují svůj zločin a lidský život pro ně nemá absolutně žádnou cenu.

Do kentucké káznice pustili fotografa Jenna Ackermana, který z toho prostředí udělal povedenou reportáž. Cílem bylo ukázat nejen duševní utrpení vězňů, kteří pykají za věci, jež jejich mozek nedokáže přijmout, ale i zdůraznit těžkost práce zaměstnanců a jejich odvahu, se kterou dennodenně přichází do věznice a vystavují riziku nejen své zdraví, ale i životy. Každý den se tu balancuje na pomezí šílenství, lidskosti a profesionality. Z jedné strany je tu člověk přivázán a spoután jako chycené zvíře, z té druhé tu vězni pláčou smutkem a volají o pomoc, aby jim utěšující ruku podali právě ti, kdo je mají bedlivě hlídat.

Většina z chovanců nemá žádnou naději. Společnost je pro jejich těžkou duševní nemoc, která bere i životy, odmítá, přesto někteří z nich nejsou v káznici na doživotí, ale čeká je cesta na svobodu, se kterou si nebudou vědět rady. Jako například chovanec Anthony Rosario, který ví, že tady nezůstane navždy a jednou se dostane do vnějšího světa. Možná proto zůstává celých den ve své cele a jen kouká z průhledu ve dveřích, spát chodí minimálně. Nejspíš vyhlíží nějakou přijatelnou budoucnost…