Opět jsem nedala na radu svého šéfredaktora Pavla Novotného a opět budu tentokrát psát něco o lidech, kteří jsou předurčeni také pro něco jiného než pro dočasné a nepříliš hodnotné paběrkování ve světě českého showbyznysu. Ten mě sice jinak baví i se všemi přidruženými jevy, ale občas je potřeba i potrava pro duši, jak říká moje máma. V sobotu jsem se tedy ocitla na předávání divadelních Cen Alfréda Radoka tady u nás na Praze 7 ve Veletržním paláci, konkrétně ve Studiu Hrdinů, které se běžně věnuje „smysluplnému nacházení progresivních výrazových divadelních forem“.

No, ale teď se tam předávaly ceny těm nejlepším českým divadelníkům za rok 2013. Přiznám se, že do divadla moc nechodím a nejsem ani moc obeznámena s tím, kdo „by určitě měl tu cenu dostat“, protože nemám ráda příliš exaltované emoce dramat na jevišti, ale i tak jsem se nechala unášet tím, co večer přinesl, protože umělci od kumštu to mají vždy takové specifické.

Tak předně, nebyl žádný klasický raut, ale polévka, kterou vařil známý výtvarník Michal Pěchouček. Hladoví divadelníci si mohli vybrat buď kulajdu, nebo vegetariánský guláš s mrkví. Zaprášilo se po obojím, protože to bylo jednoduše opravdu dobré a ještě k tomu přímo z rukou malíře – nositele Ceny Jindřicha Chalupeckého, což ocení každý alternativně smýšlející člověk.

Jinak největší napětí v udělování „Radoka“ přinesla kategorie Mužský herecký výkon. Proti sobě stanuly tři herecké veličiny – Miroslav Krobot, Vladimír Javorský a Karel Dobrý, přičemž cenu nakonec získal ten posledně jmenovaný za titulní roli ve hře Den opričníka. Potkala jsem Karla chvíli před udělením ceny u stolku s vínem, kam si přišel rovnou pro čtyři skleničky bílého, prý aby se mu to napětí podařilo lépe zvládnout. Cenu pak skutečně dostal, načež se začal uvolňovat flaškou jemné domácí moravské slivovice, ze které byl tak nadšen, že se pak odmítal fotit jinak než s ní. Co vám mám říkat, Morava je krajina i mého původu, tak jsem ani já neváhala čile několikrát „ochutnat“.

Velkou pozornost však vzbudil i herec Vladimír Javorský, který je přesným prototypem skromné a nenápadné hvězdy. Ukázalo se to zejména po skončení celého ceremoniálu u schodiště, kam za odcházejícím „Kyslíkem“ dorazila slečna ze Studia Hrdinů, zastavila ho a sdělila mu: „Chci vám jen říct, že vás mám hrozně ráda, tedy to, jak hrajete, i ten váš propínací svetr, co máte dneska na sobě. Nikdo tady není takový jako vy!“ pověděla mu a následně si s ním podala ruku, což pana Javorského příjemně překvapilo. Pak si s ním šlo nadšeně podat ruku několik dalších lidí, i když ten večer nic nevyhrál, což je velké ocenění samo o sobě.

„Hele, asi bych měl tu cenu dát Vláďovi. Hned zítra to udělám!“ rozohnil se oceněný herec Karel Dobrý po odchodu Javorského z Veletržního paláce. „Ta cena prostě patří Vláďovi!“ nenechal si své stanovisko rozmluvit Dobrý. „Já mu ji prostě zítra dám a hotovo,“ sdělil rozhodně a pak si vítězný odlitek lístečku položil vedle své pravé ruky, na místo, kde mu už dlouhá léta chybí malíček. Chvíli se na ni díval a pak vyřknul: „Anebo ne, tak já si ji teda nechám, no. Myslím, že moje máma z toho bude mít radost, tak kvůli ní,“ uvolil se nakonec Karel k přijetí ceny.

Jak říkám, akce to byla veselá a plná zážitků. Více již přináším ve své fotogalerii, kde je zobrazeno všechno – Karel Dobrý před udělením, Karel Dobrý po udělení, polévka Michala Pěchoučka (tedy obě dvě), nechybí ani selfie s Vladimírem Javorským, pro kterého to prý byla (stejně jako před měsícem pro básníka Krchovského) jeho první selfie, a jako malý drobný bonus jsem přidala i fotku panenky Sidonie, trochu zamazané od krve, kterou jsem následující den získala na bleších trzích za krásných 50 korun.

Po takovém krásném víkendu člověk přece nemůže být nevděčný za pestrost života, ač místy jemně ohozenou červenými krvinkami a drobnými projevy nespokojenosti se světem.