Uplynulý víkend patřil k jedněm z těch nejlepších za poslední dobu. Všechno začalo už krásným sobotním ránem, které bylo alespoň tady v Praze velmi slunečné a s ostře modrou oblohou. To mě hned zkraje dne vytáhlo na bleší trhy na Kolbence, kterých jsem pravidelným návštěvníkem, ale letos jsem tam ještě nebyla. Všude na trzích bylo plno bahna, což se dalo předpokládat, obrnila jsem se tedy starými legínami a gumáky a vyrazila jsem. A udělala jsem moc dobře.

Měla jsem opravdu štěstí, protože mimo jiné zajímavosti, které naleznete níže ve fotogalerii, jsem narazila na jednoho pana vetešníka, který měl na prodej část pozůstalosti po plukovníkovi v. v. doc. RNDr. Karlu Čermínovi, CSc., což byl známý český mistr polygrafický, vojenský důstojník, chemik, kreslíř a nejen to. No a jelikož jsem díky svému otci grafikovi z tiskařské rodiny, domluvili jsme se hned další den na důkladnější probádání artefaktů po tomto pozoruhodném člověku.

Večer se konal Ples v Opeře, kam jsem naštěstí nemusela za redakci eXtra.cz jít, protože tam mám kvůli loňskému skandálu s vyvedenou, tehdy těhotnou Ornellou, jehož jsem byla účastna, zapovězený vstup a ještě že tak. Měla jsem totiž už od ledna v úmyslu navštívit velký večer časopisu Revolver Revue k vydání antologie poezie druhé generace undergroundu s názvem U nás ve sklepě. Jako hosté byli ohlášeni například Jáchym Topol, Tony Ducháček nebo J. H. Krchovský. Posledně jmenovaného básníka mám díky sugestivní výuce mé někdejší češtinářky ráda už od střední školy, a tak jsem byla ráda, že budu moci být u jeho autorského čtení.

Krchovský přečetl ukázku ze sbírky Valčík s mým stínem – „Došel chlast. Nejsem už přitroublý dobráček!/ žíznivý obcházím po prázdném bytě/ dupaje vztekám se a kopu do hraček/zákeřný, krutý a zlý jako dítě“ – a všechny v prostředí Novoměstské radnice tím uchvátil, protože nejde o to to jen přečíst, ale i o to jak, a to zvládl vcelku bravurně.

Zajímalo mne, zda člověka, který už má evidentně tolik načteno a sám dělá psané slovo, ještě stále baví číst, a tak jsme zapředli menší rozhovor pro eXtra.cz. Krchovský jako absolutní antikonzument jakýchkoliv internetových novinek a webových portálů pochopitelně nevěděl, o co se jedná, což byla v tomto případě možná i výhoda, ale u mě se stejně nikdo nemá čeho bát, tak co.

„V posledních letech už moc nečtu. Času už mi moc nezbejvá, a tak čím dál víc přemýšlím nad tím, co mi kdo může říct novýho. A na nic takovýho nenarážím,“ vyjádřil se ke svému současnému rozpoložení básník. „To se týká i internetu. Raději jsem perceptor než receptor. Když občas strávím dvě hodiny u počítače nad filmem, mám pak co dělat, abych si to nevyčítal. Občas si v kuchyni při cigáru a skleničce poslechnu zprávy v rozhlase, ale to je tak všechno. Nemám vůbec pocit, že bych o něco přicházel. Spíš bych nevratně přišel o ten čas, co mi ještě zbejvá, když bych se věnoval tady tomuhle,“ sdělil Krchovský na adresu „aktuálního zpravodajství“ a neustálé konzumaci nových informací a šokujících novinek, tolik příznačné pro naši dobu.

Pak jsem se ještě básníka zeptala, zda jej nemrzí, že se momentálně nenachází o pár set metrů dál ve Státní opeře Praha na výročním setkání smetánky, tedy na věhlasném plese. „Ne. Já jsem celej život programově a dobrovolně sociálně vyloučenej,“ pravil Krchovský. „Navíc si myslím, že ta pravá elita se nachází tady, i když asi už jen residuálně,“ dodal. Slovo „residuálně“ znamená zbytkově, jak jsem si posléze našla na Googlu. Pak jsme se v průchodu pod lampou vyfotili na mobil a J. H. přiznal, že je to jeho první „selfie“, což mne potěšilo, protože na střední škole, kdy jsem se o něm dozvěděla, jsem neměla ani mobil, ani foťák a o dekádu později tohle.

Zbytek noci jsem tedy strávila s residuální elitou a pak ještě v KFC na Václaváku a bylo to moc pěkné, protože jsem u toho nemusela mít ani boty s podpatky, ani róbu, i když nic proti ničemu, občas snesu i štekle. Dokončení celého Dekadentního okénka najdete níže, protože na některé skutečnosti jsou lepší slova a na některé fotky.