Během vyprávění těchto veselých milých historek však z řad mých přátel a pár neznámých náhodných lidí, kteří se přišli zadarmo ožrat, nepozorovaně přilétla poznámka, která mě donutila k hlubšímu zamyšlení. „Brzy za sebou budeš mít čtvrtinu života,“ křičeli. Ne, vlastně nebudu. Nechápu, kde se zrodil ten mýtus, že se člověk dožívá průměrně sta let. Je to v nás už tak nějak zakořeněno, a když to říkáme, vlastně nad tím ani moc nepřemýšlíme.

Ano, možná tenkrát, kdy se za zboží platilo ovčí vlnou nebo manželkou, kdy jsme si u potoka v zarostlých rukách přepírali brnění upletené ze pštrosích per a opodál náš medvěd Bruno lovil ptáky a ryby, tak to možná ano, to jsme se dožívali sta let, ale od té doby, co vynalezli McDonald's, doutníky a pohodlné sedačky, se ten průměr zúžil dosti radikálně. Většina z nás prožila čtvrtinu života tak v deseti. Když jsme v páté třídě v tělocviku hráli vybíjenou a mermomocí se snažili medicinbalem trefit mentála Vítka do hlavy, tak tehdy jsme si měli uvědomit, že právě teď naše mládí definitivně skončilo.

S naší kreativní životosprávou se prožereme do stavu, kdy si budeme po večerech na vlastní celulitidě strouhat šišku salámu, zemřeme ve čtyřiceti přirostlí k propocenému otomanu, přikryti umaštěnými papíry od Kosteleckých jitrnic a na rakev nám místo smutečních věnců pověsí cibulové kroužky. Ovšem zatím jsme tady, živí a zdraví, takže si ty špekáčky klidně dopřejte. Sice i ten jejich papírový obal obsahuje víc masa, ale s tím si nelámejte hlavu.

Občas nás však přepadne záchvat jakéhosi domnělého uvědomění, a ačkoliv nás to ve skutečnosti vůbec neláká, tak si jeden den v roce namluvíme, že bychom se zdravě a chutně přeci jen stravovat mohli. Ostatně denně nás k tomu vybízí velké množství například kulinářských pořadů. Jejich problémem však bývá zpravidla příliš velká gastronomická honosnost. Každý chod je příliš složitý a specifický a vy náhle zjišťujete, že si na přípravu oběda musíte vzít dovolenou.

„Kachnu usmrtíme při západu slunce, naporcujeme dračím zubem, uložíme na plech do tvaru čínského pořekadla, podlijeme slzami jednorožce, dáme péct poblíž sopky Vesuv a podáváme se zelím vypěstovaným v Narnii a vlastnoručně zkvašeným pivem.“ V tu chvíli člověk akorát tak nasraně vypne televizi a bude rád, že si může dát rohlík a namáčet ho do čehokoliv tekutějšího, než je rohlík.

Osobně nevidím důvod, proč bychom si s gustem sobě vlastním nemohli dopřávat to, co nás činí šťastnými, byť to jsou v mnoha případech paradoxně sračky, které nás zabíjí. Nějak mě však neláká představa toho, jak si vedu obsáhlé spisy nutričních a energetických hodnot každé potraviny a před každým kousnutím se radím se svým výživovým poradcem, aby mé prdy náhodu neztratily vůni karamelu.

Rozhodně však záleží na každém z nás a na tom, co nám vyhovuje. Nezdravé jídlo vždy bylo a je velkým pokušitelem. Nemyslím si, že bychom ho ze svého jídelníčku měli vypustit úplně, protože pak bychom přišli o velkou spoustu rozmanitých chutí a umaštěných brad, na druhou stranu nepovažuji za správné snídat bůček a zapíjet ho motorovým olejem. Ovšem jednou za čas se slastně přežrat tím největším humusem je zkrátka božský pocit k nezaplacení.