Českou televizi si jako jedno z veřejnoprávních médií my všichni jako koncesionáři platíme, aby zajišťovala pokud možno objektivní a novinářsky precizně zpracované zpravodajství. O objektivitě můžeme diskutovat, ale po zhlédnutí nedělního pořadu 168 hodin musíme neoddiskutovatelně konstatovat, že s novinářskou etikou nemá činnost reportérů ČT místy nic společného.

Přesvědčit se můžete na vlastní oči ZDE.

Veřejnoprávní média jsou tu mimo jiné od toho, aby v kontrastu s médii komerčními nabízela vyvážené, objektivní a nezaujaté zpravodajství. Zatímco komerční média jsou často ovlivňována názory majitelů, sponzorů a inzerentů, veřejnoprávní médium by mělo být ostrovem novinářské nezávislosti a profesionality v neklidných vodách žurnalistiky a publicistiky. Už jen proto, že jej neplatí žádní více či méně podivní sponzoři, ale na jejich činnost povinně přispívají všichni občané dané země v podobě koncesionářských poplatků.

V Česku máme veřejnoprávní státem vlastněná a provozovaná média dvě. Český rozhlas a Českou televizi. Bohužel i tato dvě média ukazují, jak často idylicky fungující princip napsaný na papíře mnohdy naráží na realitu a výsledek není zdaleka tak ideální, jak by se očekávalo. V uplynulých měsících byla zpochybňována objektivita veřejnoprávních médií, konkrétně začali jejich kritici poukazovat na to, že ve zpravodajských i dokumentárních reportážích je upřednostňován jeden názorový proud. Asi nejvíce viditelné to bylo v případě zpravodajského pokrytí volby amerického prezidenta, kde moderátoři i hosté nepokrytě fandili Hillary Clinton a po překvapivé výhře Donalda Trumpa ho okamžitě začali hodnotit jako tragickou volbu.

O objektivitě veřejnoprávní České televize můžeme spekulovat. Záleží totiž hlavně na úhlu pohledu a pochopitelně když v televizi často zaznívají názory podobné našim vlastním, tak nemáme důvod si stěžovat a naopak. Co se profesionality práce reportérů ČT týče, v nedělním vysílání pořadu 168 hodin sami poskytli jednoznačný důkaz toho, že novinářská etika jim je cizí a na prvním místě mají honbu za senzací. A to je bezesporu něčím, k čemu by ve veřejnoprávním médiu nemělo za žádnou cenu docházet. Reportéři pořadu 168 hodin natáčeli ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou. Tématem rozhovoru byla skutečnost, že Marksová, ač je jednou z místopředsedkyň ČSSD, nebyla pozvána na jednání stranických špiček o odvolání Bohuslava Sobotky. Marksová zcela jasně říká, že na kameru nic neřekne a odmítá se na toto téma vyjádřit. Později ale sejme vážnou masku a v odlehčeném tónu se směrem k redaktorovi rozpovídá. Kamera ale běží dál a záznam byl odvysílán tak, jak byl pořízen.

Pak už vidíme vysmátou moderátorku Noru Fridrichovou, která se chlubí tím, jak se jim povedlo ministryni nachytat na švestkách. Jak odvysílali něco, s čím ona nesouhlasila. Jenže toto není nachytání na švestkách. To je odporný podvod.

Redaktor byl několikrát upozorněn, že toto je vyjádření tzv. off record neboli mimo záznam. A Česká televize udělala na ministryni podraz, když záznam stejně divákům odvysílá.

Takto nechutného jednání se nedopouští ani věčně kritizovaní bulvární novináři. Když jim dotazovaný řekne, že toto je mimo záznam a nechtějí, aby to bylo zveřejněno, tak to dodrží. V sázce je novinářská čest, etika i obyčejná lidská slušnost.

Ministryně Marksová byla obelhána, když měla veškeré právo domnívat se, že její slova nejsou nahrávána a nebudou ani odvysílána. Výjimečně se jak její příznivci, tak odpůrci shodují na to, že toto byl vůči Marksové podraz. Komu můžeme v Česku věřit, když už nejde věřit ani redaktorům veřejnoprávní­ho média?

CELÝ ČLÁNEK O SELHÁNÍ ČESKÉ TELEVIZE SI MŮŽETE DOČÍST ZDE.